Bála jsem se každého večera a noci, která měla přijít. Pokaždé mě přepadla nevysvětlitelná tíseň a strach.

Některé příhody z dávné minulosti nás dokážou zneklidňovat i po letech, kdy už nám žádné nebezpečí nehrozí. Cítila jsem v tom domě přítomnost zla a nedokázala jsem kvůli tomu usnout.

Děsivé vzpomínky

Byla jsem sevřená strachem. Některé noci jsem jen proseděla na posteli, vystrašená a se slzami v očích. Patřím už ke starší generaci, ale pořád si v sobě nosím živé vzpomínky na dobu mého dětství a dospívání.

Pamatuji si na to období velice dobře a ještě nyní mi při vzpomínkách běhá mráz po zádech.

Strašidelná atmosféra

Tehdy jsem s rodiči bydlela ve starém domě, který pocházel někdy z devatenáctého století. Dodnes mi naskakuje husí kůže, když si na náš domov vzpomenu.

Vládla tam strašidelná atmosféra a já jsem skoro každou noc prožívala ve strachu, i když mě nic konkrétního neohrožovalo. Ale ten pocit tísně byl až moc veliký a skutečný.

V kočárku jsem byla v bezpečí

Už jako miminko nebo batole jsem prý mívala problémy s usínáním, což jsem se pak pochopitelně dozvěděla od svých rodičů.

Bývala jsem klidné dítě, venku v kočárku jsem nikdy nebrečela, poklidně jsem v něm dřímala, ale jakmile přicházel večer a já byla v postýlce, skoro mě nešlo utišit. Plakala jsem a naříkala.

Pro moji maminku to byla záhada, protože na první pohled bylo všechno v pořádku a nic mi nechybělo.

Trápily mě zlé sny

Čas běžel. Vyrostla jsem, začala chodit do školy a hodně času jsem trávila venku. Po nástupu do druhé třídy mě začaly trápit noční můry. Špatně se mi usínalo, mívala jsem zlé sny a často jsem v noci plakala a pak chodila spát k rodičům do ložnice.

Všichni to přikládali nějaké mé přecitlivělosti, protože jiné potíže jsem neměla. Byla jsem zdravé dítě, ve škole jsem se dobře učila, měla jsem kamarádky a nikdo mě nešikanoval. Jen to usínání nebo spaní v mém pokoji ve mně probouzelo tíseň a paniku.

Ve škole jsem usínala únavou

Později už mi rodiče zakazovali, abych v noci opouštěla svůj pokoj. Vzpomínám si, že jsem některé noci vůbec neusnula, jen jsem seděla na posteli, slzy v očích a v sobě hrozný strach z něčeho neznámého.

Zoufale jsem plakala a počítala hodiny a minuty, kdy už se konečně rozední. K tomu se přidaly záchvaty zimnice, a to i tehdy, když topení běželo na plný provoz. Unavená jsem pak usínala ve škole, takže si na mě učitelky stěžovaly.

Na čas u babičky

Rodiče byli zoufalí. Snažili se mi nějak pomoci, ale nevěděli, co se mnou mají dělat. Na nějaký čas mě pak dali k babičce, která bydlela na druhém konci města. Dojížděla jsem odtamtud do školy a naprosto jsem se zklidnila. U babičky se mi spalo skvěle.

Otec mě tehdy podezříval, že to dělám naschvál, ale matka se mě zastávala. Dnes už vím, že to od ní nebylo jen tak.

Podivné zvuky z půdy

Poté, co jsem se vrátila domů, se problémy opakovaly. Ta atmosféra kolem byla s příchodem tmy pro mě vždycky tak tísnivá, že mi šíleně bušilo srdce a potila jsem se. Občas jsem slýchala podivné zvuky shora. Tam se nacházela půda. Bála jsem se, že tam straší.

Nikomu jsem se s tím ale nesvěřovala, protože jsem věděla, že by mi stejně nevěřili. Otec si myslel, že jsem přecitlivělá nebo že chci na sebe upoutat pozornost, a maminka to mlčky přecházela a jen tak pokyvovala hlavou.

Přestěhovali jsme se

Ještě před koncem základní školy jsme se přestěhovali na sídliště do paneláku, protože náš dům se měl bourat. Vzpomínám si, jaká to pro mě byla velká úleva. Všechny nepříjemné pocity, které jsem do té doby prožívala, byly najednou pryč.

Prostě zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. V životě se mi pak už dařilo, vystudovala jsem střední školu, poměrně brzy jsem se vdala a měla vlastní rodinu.

Matka se mi svěřila

S manželem a dětmi jsme žili poměrně daleko od mého původního bydliště, takže s rodiči jsem si více telefonovala nebo psala, než je osobně navštěvovala. Pak otec zemřel na infarkt a já jsem matku vídala častěji.

Jednoho dne přišla řeč na moje úzkostné stavy v dětství. Tehdy jsem se od matky dozvěděla zarážející věci. Ona si tím totiž prošla také, když se do domu, který původně patřil prarodičům ze strany otce, přivdala.

Popisovala mi své pocity, v nichž jsem se poznala. Bála se o tom tehdy mluvit, aby si o ní někdo nemyslel, že je blázen. Ovšem poté, když otěhotněla a čekala mě, všechno náhle přestalo. Je tedy možné, že jsem ten nevysvětlitelný strach zdědila po mamince já?

Možná v tom starém domě bylo nějaké neviditelné zlo, které se soustřeďovalo vždy na jednu osobu. Dnes už se to těžko dozvíme, když dům léta nestojí. Občasné vzpomínky na ty pocity ale rozhodně nepatří k příjemným.

Vendula L. (68), Břeclav