Matka mojí zemřelé kamarádky mi darovala její oblečení. Když jsem si šaty vzala na sebe, cítila jsem se divně. A pak přišly děsivé sny.
Když moje kamarádka Klára spáchala sebevraždu, bylo mi hrozně. Na pohřbu všichni plakali, a tak jsem nemohla odmítnout tašku od její maminky. Chtěla mi dát po Klárce nějaké šaty. S Klárou jsem se kamarádila od střední školy.
Hned na začátku školního roku jsem si všimla, že je jiná než ostatní. Začaly jsme se přátelit a já si uvědomila, že její záliba v pochmurných tématech není jen jistým smyslem pro humor.
Svěřila se mi, že mívá panické záchvaty i deprese. Po prázdninách se vrátila jako vyměněná, začala totiž brát léky poté, co se sesypala na letním táboře.
Mluvila o smrti
Nevím proč, ale říkala jsem si, že to zvládne. Ve svém věku jsem se se smrtí ještě nesetkala, všichni moji prarodiče ještě žili. Klárčin stav se začal zhoršovat. Občas léky nebrala a hned se to projevilo. Snažila jsem se stát při ní, jak jen to šlo.
Je ale pravda, že s jinými kamarádkami byla větší legrace a méně problémů. Možná jsem se mohla snažit víc. Po maturitě jsme se s Klárou vídaly dál, ale to už na tom byla většinou zle a často mluvila o smrti.
Přirovnávala svůj život k tomu, že ji někdo honí po schodech, až nemůže popadnout dech. Když mi zavolala její matka, stáhlo se mi hrdlo. Hned jsem to věděla.
Trápily mě výčitky
Pohřeb byl temný, plný dusné atmosféry a žalu, nikdy jsem nic tak smutného nezažila. Klářina maminka mi vnutila tašku – prý to nemůže mít doma a třeba by mi Klárka ráda dala svoje šaty. Chtěla jsem je cestou domů vyhodit, ale nedokázala jsem to.
Zároveň pro mě bylo divné nosit věci po kamarádce, přestože jsem ji měla moc ráda. Trpěla jsem ale i výčitkami, že jsem jí nebyla dostatečně nablízku. Jednou večer jsem si šaty oblékla a podívala se na sebe do zrcadla.
Vtom mi začalo pískat v uších a kůže po těle mě pálila a svědila. Musela jsem ze sebe šaty doslova servat. Po dlouhé sprše jsem usínala v posteli a každou chvíli mě probouzela noční můra.
Zdálo se mi, že mě někdo honí po schodech až někam hodně vysoko. Tam už nebylo kam utéct, jedině skočit dolů ze střechy. Tak, jak to udělala Klára.
Šaty jsem spálila
Vsugerovala jsem si, že budu mít také deprese. Třeba mi je kamarádka omylem předala skrz ty šaty. Vím, že je to bláznivé, ale noční můry mě stále děsily. Sledovala jsem bedlivě svůj psychický stav a můj strach sílil.
Nechtěla jsem zažít to, co ona, a tak jsem raději zašla k psycholožce. Ta mě uklidnila. Nemám prý deprese, ale potřebuji se se smrtí kamarádky vyrovnat, prožívám smutek. To je prý zcela normální a může přijít i noční můra, zmatek nebo pocit prázdnoty.
Šaty jsem přesto rituálně spálila a popel rozsypala na našem oblíbeném místě, kde jsme se s Klárkou vídaly.
Věra N. (51), Hodonín
