Domů     Každý z nás má právo se zamilovat
Každý z nás má právo se zamilovat
5 minut čtení

Po manželově smrti jsem byla vyčerpaná. Nemyslela jsem si, že se ještě někdy budu radovat ze života, a už vůbec ne, že najdu znovu lásku.

Prožila jsem těžkou životní ztrátu, kterou bych žádné ženě nepřála. Po dlouhé nemoci mi zemřel manžel Hynek, se kterým jsme byli více než třicet let.

Byla jsem po jeho smrti jako tělo bez duše, pak jsem ale náhodou potkala dávného spolužáka a znovu jsem našla lásku. Jenže moje rodina a okolí se na mě zlobí. Myslí si, že bych měla dál truchlit, ne si užívat.

Nemoc byla silnější

Manžel zemřel po těžké nemoci a samozřejmě mě to hluboce zasáhlo. Měli jsme ještě spoustu plánů a těšili jsme se, že se budeme starat společně o vnoučata. Jenže pak přišla ta děsivá diagnóza, po které to mělo poměrně rychlý spád.

Hynek se snažil s nemocí několik měsíců bojovat, ale nakonec svůj boj prohrál. Několik měsíců po manželově smrti jsem fungovala jako stroj a měla jsem pocit, že bude trvat velmi dlouho, než to všechno překonám.

Pak ale přišlo osudové setkání, které jsem nijak neplánovala a které všechno změnilo. Seděla jsem v kavárně, kam jsem kdysi chodívala s přáteli, a čekala na svou objednávku. Myšlenky mi bloudily k manželovi. Už to bylo sedm měsíců, co jsem ho ztratila.

Dlouhá nemoc nás oba vyčerpala, a když odešel, cítila jsem nejen smutek, ale i úlevu. Úlevu, že už netrpí. Přesto se mi zdálo, že zbytek života budu žít v prázdnotě.

Setkání v kavárně

Ale pak jsem ho uviděla. Ondřej, spolužák z gymnázia, seděl u vedlejšího stolu a poznal mě dřív, než jsem stihla zamávat. Setkali jsme se pohledem a já okamžitě ucítila zvláštní pocit v břiše.

Když ke mně přišel, měl na tváři ten starý úsměv, který jsem si pamatovala z mládí. Během pár minut jsme znovu navázali, jako bychom se nikdy nepřestali vídat.

V té kavárně jsme nakonec seděli ještě tři hodiny a stále jsme měli pocit, že jsme si neřekli vše. A oba jsme se shodli, že se zase musíme potkat. A tak začal náš nový příběh…

Smíšené pocity

Když jsem o pár týdnů později začala cítit, že mezi mnou a Ondřejem není jen přátelství, věděla jsem, že to budu muset říct dětem. Netušila jsem ale, jak těžké to bude. Sama jsem měla spoustu smíšených pocitů.

Na jedné straně bolest a smutek, který se jen trochu otupil, na druhé náznaky štěstí, naděje a nové lásky. Jednou večer, když jsme seděli u rodinné večeře, jsem se rozhodla promluvit. „Děti, chtěla bych vám něco říct,“ začala jsem opatrně.

„Potkala jsem Ondřeje, dávného spolužáka, a začali jsme se více vídat….“ Bylo ticho. Můj syn se na mě podíval, jako bych právě pronesla něco nepochopitelného.

„Mami, vždyť to ještě není ani rok, co táta umřel. Nemyslíš, že je to trochu brzy?“ Dcera jen zavrtěla hlavou. „Jak můžeš být tak krutá? Myslela jsem, že truchlíš. Tohle přece nemůžeš myslet vážně.“

Snažila jsem se jim vysvětlit, že truchlení je důležité, ale že život musí jít dál. Jejich otce jsem milovala a vždy ho budu mít ve svém srdci. Ale Ondřej mi přináší radost, kterou jsem myslela, že už nikdy nepocítím. A to, že setkání přišlo takto brzy?

Vždyť jsem ho neplánovala a žádný nový vztah jsem cíleně nevyhledávala. Jenže ani syn, ani dcera pro to neměli pochopení. I když jsem nečekala, že mi nový vztah hned schválí, jejich odmítavý postoj mě mrzel.

Nikdo mě nechápe

Od toho rozhovoru uběhlo pár týdnů, možná i měsíců, ale atmosféra mezi námi se nezměnila. Děti jsou odtažité, jako by mě odsoudily za to, že se snažím znovu najít štěstí a mít ze života radost.

I přátelé reagují podobně – šuškají si za mými zády, jako by láska po ztrátě partnera byla něčím špatným. Jednou jsem se o tom bavila s kamarádkou Markétou, která se mě také zeptala, jestli to není příliš brzy.

„Ireno, chápu, že jsi našla někoho, s kým je ti dobře, ale lidé si myslí, že bys měla truchlit déle. To, že jsi znovu zamilovaná, je pro ně nepochopitelné,“ řekla mi jemně, ale přesto to bolelo.

„Ale proč? Jak dlouho bych měla čekat, než bude vhodný čas na štěstí?“ odpověděla jsem trochu ostřeji, než jsem zamýšlela. „Nikdo neví, jak moc jsem trpěla. Každý den byl pro mě utrpením. Ondřej mi dal lásku a naději, že můžu znovu žít.“

Markéta jen pokrčila rameny a poradila mi, ať jsem trpělivá. Lidé kolem mě prý potřebují jen víc času, aby to pochopili. Možná má pravdu.

Mám právo na lásku

Každopádně všechno má podle mě svůj důvod. A každý má přece svou vlastní cestu, jak se vyrovnat se ztrátou. Někdo truchlí měsíce, někdo roky. Není na to přece žádné jasné pravidlo nebo nařízení, jak to dělat správně.

Ta moje cesta znamenala najít znovu radost a lásku. A po tom, co jsem si prožila, mám už jiný pohled na život. Nechci už čekat, až mi někdo povolí být šťastná. Mám na to právo.

Irena L. (57), Praha

Související články
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
5 minut čtení
Měla jsem toho už tak akorát. Už jsem nemohla poslouchat další řeči o „ideálních“ nápadnících, které mi rodina neustále podstrkovala. Bylo mi tenkrát třicet dva let a byla jsem sama, bez partnera. Nevadilo mi to. Vždycky jsem se dokázala zabavit sama, měla jsem spoustu koníčků a přátel a chlapa jsem k životu ani nepotřebovala. Ovšem nátlak ze strany sestry a matky byl už pro mě neúnosný, a tak
4 minuty čtení
Pozdní příchody, piliny na oblečení a neustálé výmluvy. Byla jsem přesvědčená, že je mi můj manžel Petr nevěrný. Ten teplý červencový večer měl být příjemným rodinným setkáním na zahradě. Všude voněla grilovaná zelenina, děti se smály a moje sestra Dana nadšeně vyprávěla o svých pracovních úspěších. Jenže já jsem v hrudi cítila ledovou úzkost. Židle mého manžela Petra byla už delší dobu práz
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let