K takovým věcem jsem byla nedůvěřivá. Až mě přesvědčila kniha a poté zvláštní zkušenost mé dcery během kómatu. Viděla nás jako dvě sestry.

V době, kdy se tato událost stala, vyšla moc zajímavá kniha, která v naší zemi nastartovala úvahy o tom, jestli existují další životy. Do té doby jsme byli národ v tomto směru nepolíbený.

Byla to kniha dr. Moodyho Život po životě. Ta kniha je napsána tak poutavě, že každý člověk, který ji přečte, musí alespoň na chvíli zapochybovat o tom, že tu jsme naposledy, i kdyby byl sebevětší skeptik.

Když jsem tu knihu dočetla, byla jsem tak plná dojmů, že jsem si je musela sdělit se svou kolegyní Evou, která tu knihu četla taky. Jenže ta po jejím přečtení nezůstala jen u přemýšlení o tom, co nás po smrti vlastně čeká.

Děti si pamatují

Zavedla mě do skupinky lidí, nakloněných převtělování. A tak jsme si vzájemně velmi vášnivě předávali své úvahy. Dychtivě jsem poslouchala ty, co už nějakou záhadu, spojenou se svým minulým životem, prožili. A záviděla jsem jim.

Taky jsem chtěla nahlédnout do svého minulého života. Začala jsem o tom vyprávět doma, kde jsem byla ovšem za blázna. Manžel mi řekl, že bych měla navštívit psychiatra, a dcera se mi snažila domlouvat.

Měla tehdy dvě malé děti, a byla po svém otci racio­nální typ. Takovým věcem se smála a s otcem si notovali v tom, že všichni léčitelé, věštci a ezoterici jsou podvodníci, kteří chtějí z lidí jen tahat peníze.

Tak jsem před nimi raději mlčela, o to víc jsem se zaměřila na vnoučky. Adámkovi bylo sedm a Petříkovi pět. Dozvěděla jsem se totiž, že děti si něco ze svých minulých životů pamatují.

Špicovala jsem uši, a všechno, co mo­hlo zavánět vzpomínkou, jsem si pečlivě zapisovala, abych to mohla na schůzce s příznivci reinkarnací vyprávět.

V kómatu

Když jsem vnoučky jednou hlídala, zaslechla jsem třeba, jak starší Adam řekl mladšímu bráškovi: „Už se na mě nebudeš vytahovat, teď jsem starší já a ty mě budeš poslouchat!“

Na to Petřík křikl: „Však počkej, až budu velký, budu větší a silnější, a zase tě přeperu jako tenkrát!“ Pak se ale stalo něco, co změnilo i postoj mé dcery. Měla těžkou aoutonehodu a ležela v kómatu.

Seděla jsem u ní každý den a modlila se za ni a její děti, aby neztratily mámu. Moje modlitby pomohly, protože se probrala. Seděla jsem právě u ní, když se to stalo.

To jsi ty?

Podívala se na mě, chvíli mlčela, a pak ze sebe vypravila: „To jsi ty? Ještě před chvílí jsme spolu seděly a pily jasmínový čaj. Povídaly jsme si o svých snech. Byly jsme sestry a měly před sebou celý život,“ mluvila pomalu a fascinovaně.

„Kolem to vonělo vonnými tyčinkami, u stěny seděl Buddha… Pak vešel náš otec a já v něm poznala svého syna Adama. Ne vzhledem, ale duše mi to napověděla. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet?“

Neřekla jsem na to raději nic, a byla jsem ráda, že je dcera v pořádku. Na svůj sen v kómatu nezapomněla, když byla po dvou měsících z nemocnice doma, řekla mi: „Myslíš, že to byl výjev z našeho minulého života?“ Kývla jsem.

Na další schůzku mezi přívržence minulých životů už šla dcera se mnou. Seděli jsme tam všichni v kruhu a popíjeli jasmínový čaj!

Marie (68), Praha