Domů     Řekl, že jsem ta nejkrásnější dívka pod sluncem
Řekl, že jsem ta nejkrásnější dívka pod sluncem
8 minut čtení

Že se mu líbím, mi řekl hned při našem prvním, náhodném setkání. Nejdřív mi to připadalo drzé, ale mluvil tak hezky, že mě to zcela odzbrojilo.

Odjakživa jsem si přála romantickou lásku. Takovou, kterou jsem znala z dívčích románů, kterých jsem, zvlášť v období dospívání, přečetla spoustu. Zkrátka nic obyčejného, fádního či nudného.

Bála jsem se ale, že mě nic úžasného nepotká a že skončím jako tolik žen přede mnou, jejichž mužové usínají po obědě na kanapi, na stole noviny a prázdná pivní lahev, zatímco manželka myje nádobí, vytírá podlahu a do noci žehlí.

To je snad lepší nevdat se než takhle žít, uvažovala jsem. Po střední škole jsem nějak nevěděla, co se sebou, o prázdninách bloumala ospalým městem a přemýšlela, co budu dělat dál. Kluci o mě zájem sice jevili, ale mým představám neodpovídali.

Jenda žil fotbalem, byla bych u něj až na čtvrtém místě, první tři zaujímali mičuda, kamarádi a hospoda. Dušanův žebříček hodnot byl podobný, jen jinak srovnaný, první místo patřilo hospodě, pak teprve následoval fotbal.

Nic pro mě. Svého vysněného kluka jsem si představovala úplně jinak, a světe, zboř se, skutečně jsem ho potkala.

Mladý a pohledný

Jak jsem tak v létě courala městem, odkud většina obyvatel odjela na dovolenou někam k vodě, všimla jsem si, že kdosi kráčí za mnou. Už delší dobu. Protože bylo brzké odpoledne a domy zalité sluncem, do hororu měla tahle situa­ce daleko.

Nebála jsem se, spíš jsem byla zvědavá. Několikrát jsem se ohlédla, abych dala drzounovi najevo, že o něm dobře vím.

Díky tomu jsem zaznamenala, že je to drzoun mladý a pohledný, a došla k závěru, že ztratit pár slov bych s ním klidně mo­hla, kdyby se odvážil mě oslovit. Přiloudala jsem se k mostu přes řeku a zamyšleně do ní hleděla. Postavil se mlčky hned vedle mě.

„Co má tohle znamenat?“ tázala jsem se lehce zvýšeným hlasem. Odpověděl: „Omlouvám se, slečno, ale jste ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy v životě viděl. Tak jsem vám to chtěl prostě říct, ale nevěděl jsem jak.“

Údivem jsem doširoka otevřela oči a zapomněla, že jsem mu původně chtěla vynadat za to, že mě sleduje. Nedostala jsem ze sebe ale ani slovo. Tak upřímný kompliment jsem nikdy nedostala. Kluci, které jsem znala, takhle s dívkami rozhodně nemluvili.

Protože jsem mlčela, mluvil dál: „Kdybychom byli spolu, nosil bych vám růže každý den.“ Opět jsem se nezmohla na slovo. Jen jsem se usmála a hlavou mi blesklo, že by to asi bylo drahé, kupovat růže každý den.

Pozvání na kávu

Takhle jsme se s Radkem seznámili. Byla to láska na první pohled. Od začátku nám bylo jasné, že už nás nic nerozdělí, že musíme být spolu, teď, okamžitě, neztrácet ani minutu. Pozval mě na kávu.

To už jsem se ze svého omámení na chvilku probrala a konečně promluvila. „Půjdu moc ráda,“ řekla jsem mu a domluvili jsme se, že se další den sejdeme. Nevěřila jsem svým očím, když na schůzku dorazil s rudou růží v ruce.

Tak krásnou květinu jsem ještě nikdy nedostala. Ač jsme se vůbec neznali, proseděli jsme spolu celé odpoledne, měli jsme si stále co povídat, jako bychom spolu byli odjakživa.

Scházeli jsme se od té doby každý den, to už jsem, kromě krásných růží, dostávala na přivítanou i polibek. Prožívala jsem první lásku, takovou, o jaké jsem snila. Naše debata se zanedlouho stočila k tomu, kde spolu budeme bydlet. Hned znal odpověď.

„U nás přece,“ prohlásil. „Je mi dvaadvacet. Máma se už párkrát ptala, kdy se ožením. Těší se na vnoučata. Bude ráda, když tě přivedu.“

U rodičů

Shodli jsme se, že raději zalžeme, že se známe už nějaký pátek, aby nebyli rodiče příliš šokováni tím, že se známe sotva pár týdnů a už plánujeme společné bydlení. Nám to ale přišlo jako skvělý nápad, jak být stále spolu.

Jediné, co mě navzdory mému okouzlení znepokojovalo, bylo pomyšlení na paní domu. To se u ní jen tak objevím, vyčistím si zuby a řeknu, že tu odteďka bydlím? „Máma je chápavá,“ ujistil mě Radek.

„Když jí vysvětlím, jak moc tě miluju, vyjde nám vstříc.“ Radkovi rodiče bydleli na vesnici, ale nebyli to burani. Měli krásnou, moderně zařízenou vilku se zahrádkou plnou květin, úplně novou garáž a nové embéčko.

„Jsem jedináček, a tak je tu vlastně všechno moje,“ hrdě prohlásil Radek a rychle se opravil: „Naše.“ Ale abych pravdu řekla, rodiče vypadali trošku otřeseně. „To je moje dívka, mami a tati,“ představil mě.

Koukali jako vrány, zvlášť když se ukázalo, že budu u nich bydlet. „A kde tu chcete, slečno, pracovat?“ zpovídal mě tatínek, vedoucí zahradnictví.

Nový život

„Co třeba v prodejně na návsi?“ nadhodila jsem. Shodou okolností jsem se trefila, paní, která tu léta dělala, byla stařičká a mladou sílu uvítala. Doma jsem jednoduše oznámila, že se stěhuju.

Předpokládala jsem, že máma skoro uvítá, když bude v bytě víc místa pro ni a pana Mirka, což byl její bůhvíkolikátý milenec. Můj nový život v nové rodině mohl začít. A byl překrásný.

Zatímco doma jsem si po tátově smrti připadala jako páté kolo u vozu, tady mi Radek dával najevo, že až po setkání se mnou dostal jeho život smysl. Čas nám společně krásně utíkal.

Snad každý víkend jsme vyrazili někam na výlet, na hrady, zámky, nebo jen tak na dlouhé, romantické procházky do přírody. Stále mi kupoval růže, tak, jak slíbil při našem prvním setkání, a říkal mi, že jsem nejkrásnější pod sluncem, a jak šťastný díky mně je.

Zuřila

Všechno by bylo jen a jen růžové, nebýt jeho mámy. S Radkovým tatínkem jsem se snadno spřátelila, zato z budoucí tchyně čišel chlad.

Od začátku jsem totiž bořila její zažité pořádky, třeba nesnesitelný zvyk pít kávu a jíst v kuchyni, když byl k dispozici krásný obývací pokoj. „My s Radkem budeme jíst v obýváku,“ oznámila jsem. Paní domu zuřila, ale vnitřně. Nahlas neřekla slovo.

V Radkových očích jsem četla znepokojení, nezdálo se mu to, matky se, stejně jako jeho táta, bál. Od té chvíle jsme my dva jedli v obýváku a ostatní to, rádi či neradi, vzali na vědomí.

Mimoto se mi nelíbilo, že zahrada je taková jaksi sterilní, jen s květinami, bez zvířat, s nimiž je člověku veseleji. Protože jsem podnikavá, záhy jsem sehnala dvě koťata a štěně jezevčíka, aniž jsem se zeptala, co na to zbytek rodiny. Byl z toho skandál.

Kočky rozbily květináče a pes vyhrabal na zahradě důmyslný systém nor. To už Radkova matka nemlčela, ale křičela: „Toleruji, co se dá! Ale zvíře do domu bez konzultace se mnou je bezohlednost!“

Jdu s ní

Namítla jsem, že Rex, Macour a Fousek nežijí v domě, ale na zahradě. „Ano, a celou ji zničili!“ naříkala. Pak začala hystericky vykřikovat:

„Buď ona, nebo já!“ sbalila jsem si pět švestek, šoupla koťata do tašky, Rex dostal obojek a řemínek a sbohem, zlá tchyně. Radek stoupl v mých očích, protože zvolal: „To jsi, mami, přehnala. Jdu s ní!“

Utábořili jsme se v zázemí venkovské prodejny, kde byl gauč a dvouplotýnkový vařič. Co víc zamilovaná dvojice potřebuje? Jenže my už jsme nebyli jen dva. Bylo nás pět. My dva, kočky a pes, byli jsme velká rodina.

Vraťte se!

„To jsem to vymňoukla, viď?“ zašeptala jsem sebekriticky. Odpověděl, že mě má rád takovou, jaká jsem, nic by na mně neměnil. Byla jsem tak šťastná, že je tam se mnou, věřila jsem, že spolu zvládneme všechno.

Týden jsme spolu bydleli v malém krcálku u prodejny, pak se u našeho prahu objevila Radkova matka. S upečenou bábovkou, a také s omluvou. Povzdechla si, že je jim v domě bez nás smutno, a že by byli rádi, kdybychom se vrátili. Samozřejmě i s naším zvěřincem.

„Nějak to společně zvládneme,“ slíbila. A tak jsme ji vzali na milost. Vrátili jsme se zpět do jejich domu a za rok strojili krásnou veselku.

Karolína (64), Olomoucko

Související články
4 minuty čtení
Když jsem ovdověla, ztratila jsem chuť do života. Dny jsem trávila doma a připadala si zbytečná. Jedno náhodné setkání v parku vše změnilo. Když jsem za sebou naposledy zavřela dveře kanceláře, měla jsem pocit, že končí i můj život. Byt bez manžela byl jen prázdnou skořápkou a každý další den se zdál být nekonečným oceánem zbytečného času. Čtyřicet let jsem pracovala v účtárně obklopená lidmi a
3 minuty čtení
Posvícenská tancovačka byla v našem městečku proslulá. Že tu však najdu báječnou životní lásku, to jsem netušila. V sokolovně byla cítit vůně koláčů a levného parfému. Tancovačka začínala, a já ho spatřila. Stál u barového pultu, v košili s vyhrnutými rukávy. Většího fešáka jsem nikdy neviděla. Hrála veselá dechovka a on se smál vtipu své společnice, krásné blondýnky, která se k němu tiskla jak
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud