Že se mu líbím, mi řekl hned při našem prvním, náhodném setkání. Nejdřív mi to připadalo drzé, ale mluvil tak hezky, že mě to zcela odzbrojilo.

Odjakživa jsem si přála romantickou lásku. Takovou, kterou jsem znala z dívčích románů, kterých jsem, zvlášť v období dospívání, přečetla spoustu. Zkrátka nic obyčejného, fádního či nudného.

Bála jsem se ale, že mě nic úžasného nepotká a že skončím jako tolik žen přede mnou, jejichž mužové usínají po obědě na kanapi, na stole noviny a prázdná pivní lahev, zatímco manželka myje nádobí, vytírá podlahu a do noci žehlí.

To je snad lepší nevdat se než takhle žít, uvažovala jsem. Po střední škole jsem nějak nevěděla, co se sebou, o prázdninách bloumala ospalým městem a přemýšlela, co budu dělat dál. Kluci o mě zájem sice jevili, ale mým představám neodpovídali.

Jenda žil fotbalem, byla bych u něj až na čtvrtém místě, první tři zaujímali mičuda, kamarádi a hospoda. Dušanův žebříček hodnot byl podobný, jen jinak srovnaný, první místo patřilo hospodě, pak teprve následoval fotbal.

Nic pro mě. Svého vysněného kluka jsem si představovala úplně jinak, a světe, zboř se, skutečně jsem ho potkala.

Mladý a pohledný

Jak jsem tak v létě courala městem, odkud většina obyvatel odjela na dovolenou někam k vodě, všimla jsem si, že kdosi kráčí za mnou. Už delší dobu. Protože bylo brzké odpoledne a domy zalité sluncem, do hororu měla tahle situa­ce daleko.

Nebála jsem se, spíš jsem byla zvědavá. Několikrát jsem se ohlédla, abych dala drzounovi najevo, že o něm dobře vím.

Díky tomu jsem zaznamenala, že je to drzoun mladý a pohledný, a došla k závěru, že ztratit pár slov bych s ním klidně mo­hla, kdyby se odvážil mě oslovit. Přiloudala jsem se k mostu přes řeku a zamyšleně do ní hleděla. Postavil se mlčky hned vedle mě.

„Co má tohle znamenat?“ tázala jsem se lehce zvýšeným hlasem. Odpověděl: „Omlouvám se, slečno, ale jste ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy v životě viděl. Tak jsem vám to chtěl prostě říct, ale nevěděl jsem jak.“

Údivem jsem doširoka otevřela oči a zapomněla, že jsem mu původně chtěla vynadat za to, že mě sleduje. Nedostala jsem ze sebe ale ani slovo. Tak upřímný kompliment jsem nikdy nedostala. Kluci, které jsem znala, takhle s dívkami rozhodně nemluvili.

Protože jsem mlčela, mluvil dál: „Kdybychom byli spolu, nosil bych vám růže každý den.“ Opět jsem se nezmohla na slovo. Jen jsem se usmála a hlavou mi blesklo, že by to asi bylo drahé, kupovat růže každý den.

Pozvání na kávu

Takhle jsme se s Radkem seznámili. Byla to láska na první pohled. Od začátku nám bylo jasné, že už nás nic nerozdělí, že musíme být spolu, teď, okamžitě, neztrácet ani minutu. Pozval mě na kávu.

To už jsem se ze svého omámení na chvilku probrala a konečně promluvila. „Půjdu moc ráda,“ řekla jsem mu a domluvili jsme se, že se další den sejdeme. Nevěřila jsem svým očím, když na schůzku dorazil s rudou růží v ruce.

Tak krásnou květinu jsem ještě nikdy nedostala. Ač jsme se vůbec neznali, proseděli jsme spolu celé odpoledne, měli jsme si stále co povídat, jako bychom spolu byli odjakživa.

Scházeli jsme se od té doby každý den, to už jsem, kromě krásných růží, dostávala na přivítanou i polibek. Prožívala jsem první lásku, takovou, o jaké jsem snila. Naše debata se zanedlouho stočila k tomu, kde spolu budeme bydlet. Hned znal odpověď.

„U nás přece,“ prohlásil. „Je mi dvaadvacet. Máma se už párkrát ptala, kdy se ožením. Těší se na vnoučata. Bude ráda, když tě přivedu.“

U rodičů

Shodli jsme se, že raději zalžeme, že se známe už nějaký pátek, aby nebyli rodiče příliš šokováni tím, že se známe sotva pár týdnů a už plánujeme společné bydlení. Nám to ale přišlo jako skvělý nápad, jak být stále spolu.

Jediné, co mě navzdory mému okouzlení znepokojovalo, bylo pomyšlení na paní domu. To se u ní jen tak objevím, vyčistím si zuby a řeknu, že tu odteďka bydlím? „Máma je chápavá,“ ujistil mě Radek.

„Když jí vysvětlím, jak moc tě miluju, vyjde nám vstříc.“ Radkovi rodiče bydleli na vesnici, ale nebyli to burani. Měli krásnou, moderně zařízenou vilku se zahrádkou plnou květin, úplně novou garáž a nové embéčko.

„Jsem jedináček, a tak je tu vlastně všechno moje,“ hrdě prohlásil Radek a rychle se opravil: „Naše.“ Ale abych pravdu řekla, rodiče vypadali trošku otřeseně. „To je moje dívka, mami a tati,“ představil mě.

Koukali jako vrány, zvlášť když se ukázalo, že budu u nich bydlet. „A kde tu chcete, slečno, pracovat?“ zpovídal mě tatínek, vedoucí zahradnictví.

Nový život

„Co třeba v prodejně na návsi?“ nadhodila jsem. Shodou okolností jsem se trefila, paní, která tu léta dělala, byla stařičká a mladou sílu uvítala. Doma jsem jednoduše oznámila, že se stěhuju.

Předpokládala jsem, že máma skoro uvítá, když bude v bytě víc místa pro ni a pana Mirka, což byl její bůhvíkolikátý milenec. Můj nový život v nové rodině mohl začít. A byl překrásný.

Zatímco doma jsem si po tátově smrti připadala jako páté kolo u vozu, tady mi Radek dával najevo, že až po setkání se mnou dostal jeho život smysl. Čas nám společně krásně utíkal.

Snad každý víkend jsme vyrazili někam na výlet, na hrady, zámky, nebo jen tak na dlouhé, romantické procházky do přírody. Stále mi kupoval růže, tak, jak slíbil při našem prvním setkání, a říkal mi, že jsem nejkrásnější pod sluncem, a jak šťastný díky mně je.

Zuřila

Všechno by bylo jen a jen růžové, nebýt jeho mámy. S Radkovým tatínkem jsem se snadno spřátelila, zato z budoucí tchyně čišel chlad.

Od začátku jsem totiž bořila její zažité pořádky, třeba nesnesitelný zvyk pít kávu a jíst v kuchyni, když byl k dispozici krásný obývací pokoj. „My s Radkem budeme jíst v obýváku,“ oznámila jsem. Paní domu zuřila, ale vnitřně. Nahlas neřekla slovo.

V Radkových očích jsem četla znepokojení, nezdálo se mu to, matky se, stejně jako jeho táta, bál. Od té chvíle jsme my dva jedli v obýváku a ostatní to, rádi či neradi, vzali na vědomí.

Mimoto se mi nelíbilo, že zahrada je taková jaksi sterilní, jen s květinami, bez zvířat, s nimiž je člověku veseleji. Protože jsem podnikavá, záhy jsem sehnala dvě koťata a štěně jezevčíka, aniž jsem se zeptala, co na to zbytek rodiny. Byl z toho skandál.

Kočky rozbily květináče a pes vyhrabal na zahradě důmyslný systém nor. To už Radkova matka nemlčela, ale křičela: „Toleruji, co se dá! Ale zvíře do domu bez konzultace se mnou je bezohlednost!“

Jdu s ní

Namítla jsem, že Rex, Macour a Fousek nežijí v domě, ale na zahradě. „Ano, a celou ji zničili!“ naříkala. Pak začala hystericky vykřikovat:

„Buď ona, nebo já!“ sbalila jsem si pět švestek, šoupla koťata do tašky, Rex dostal obojek a řemínek a sbohem, zlá tchyně. Radek stoupl v mých očích, protože zvolal: „To jsi, mami, přehnala. Jdu s ní!“

Utábořili jsme se v zázemí venkovské prodejny, kde byl gauč a dvouplotýnkový vařič. Co víc zamilovaná dvojice potřebuje? Jenže my už jsme nebyli jen dva. Bylo nás pět. My dva, kočky a pes, byli jsme velká rodina.

Vraťte se!

„To jsem to vymňoukla, viď?“ zašeptala jsem sebekriticky. Odpověděl, že mě má rád takovou, jaká jsem, nic by na mně neměnil. Byla jsem tak šťastná, že je tam se mnou, věřila jsem, že spolu zvládneme všechno.

Týden jsme spolu bydleli v malém krcálku u prodejny, pak se u našeho prahu objevila Radkova matka. S upečenou bábovkou, a také s omluvou. Povzdechla si, že je jim v domě bez nás smutno, a že by byli rádi, kdybychom se vrátili. Samozřejmě i s naším zvěřincem.

„Nějak to společně zvládneme,“ slíbila. A tak jsme ji vzali na milost. Vrátili jsme se zpět do jejich domu a za rok strojili krásnou veselku.

Karolína (64), Olomoucko