Pána s pejskem jsem pravidelně potkávala na procházkách vilovou čtvrtí. Nejdřív jsme se na sebe jen usmívali, potom jsme se začali zdravit.

Ráda jsem se procházela ulicí nad řekou ve vilové čtvrti. Bylo na ní dobře patrné, že tu bydlí samí zazobanci. Po rozvodu jsem byla zraněná, bolelo to skoro až fyzicky, a tak mě jedině dlouhé procházky uklidňovaly.

Potkávala jsem také často jednoho pána s pejskem, občas jsem měla pocit, že si mě udiveně prohlíží. Třeba mu připadalo divné, že si tu tak často jen tak bloumám s očima plnýma slz, bez psa, kterého bych venčila tak jako ostatní, co se tu procházeli.

Někdy jsme se na sebe usmáli, pak jsme se začali zdravit. Promluvil první, řekl: „To máme ale krásné babí léto, co říkáte?“ Jeho hlas byl pro mě jako pohlazení. Byl tak milý a sympatický, že jsem se s ním ráda zapovídala.

Pak už jsme se potkávali denně, pokaždé o půl páté, jako bychom se domluvili. Jako by to bylo rande. Ale zprvu se jednalo jen o přátelské schůzky. Začali jsme se jeden druhému svěřovat.

Jen ta samota

Bylo to lepší než najít si psychologa, jak mi radily kamarádky. Vyprávěla jsem mu, co jsem si prožila během rozvodu, a vyslechla jsem i jeho příběh. Těžce onemocněl a manželka se s ním rozvedla. Byl k ní tak shovívavý, že ji ještě dokázal omlouvat.

„Bylo to pro ni asi těžké,“ připustil. „Byl jsem lítostivý, skoro jsem to vzdával. Taky na mě nebyl pěkný pohled. Prostě odešla.“ Vylíčil, že se ocitl tak na dně, že už nebylo kam padat. Leda šplhat nahoru.

To udělal, a dnes je vyléčený, se vším smířený a celkem spokojený. „Jen ta samota mě trápí,“ krčil rameny. „Ale teď, když každý den potkávám vás, mám zase chuť se smát,“ řekl a zahleděl se mi zhluboka do očí. Srdce se mi rozbušilo tak silně, jako už dlouho ne.

Celý můj život

I já jsem měla stejný pocit, v jeho přítomnosti, jako bych zase ožila. Večer jsem usínala s úsměvem na tváři, ráno se budila v radostném očekávání, že ho zase potkám.

Když mě poprvé pozval na kávu k sobě domů, nestačila jsem zírat, patřila mu největší vila v té krásné ulici nad řekou. Za dva roky jsme se vzali. Ne kvůli té vile, ale protože jsem, pozdě, ale přece, potkala spřízněnou duši.

Je báječné snídat v tom velkém domě a dívat se dolů na řeku, jak líně plyne. Také jsem si kvůli tomu něco vytrpěla od jeho bývalé ženy. Když se dozvěděla, že je Petr šťastný a žije se mnou, začala po městě roznášet, že jsem zlatokopka.

Jednou dokonce zazvonila u nás, když Petr nebyl doma, a pustila se do mě s tím, že si mě Petr nezaslouží, a že oni dva patří k sobě.

„To už dávno neplatí, dnes už je Libuška celý můj život,“ ozval se za jejími zády vlídný hlas mého muže, který se právě vrátil domů. Objal mě, políbil na tvář a zabouchl před tou ženou dveře. Naše štěstí si zkrátka nikým nenecháme vzít.

Libuše (67), západní Čechy