Sestra prodělala vážnou operaci a nikdo nedokázal říct, zda se uzdraví. Hned po operaci se mi svěřila s tajemstvím, které mi mělo zůstat navždy utajeno.
Byla vždycky hezčí, chytřejší a taky o dost mladší než já. Chodila jsem už na střední školu, když se narodila. Všichni v rodině měli z jejího nečekaného příchodu na svět obrovskou radost. Já si vždycky přála sourozence a moji rodiče kluka.
Měla jsem to jiné
Možná kvůli tomu se mi od nich dostalo takové té pravé chlapské výchovy. Žádné fňukání, sport a sebekázeň! Nevadilo mi to, protože jsem nic jiného nezažila, tak nebylo s čím srovnávat. Později jsem zjistila, že ostatní holky to mají doma jiné.
Mohou se parádit, malovat a taky snít o chlapcích a prvních láskách. Já místo toho dřela na atletice a šlapala do pedálů. Ale naši na mě nebyli zlí, jen se prostě ke mně chovali, jako bych byla kluk. Oba byli tělocvikáři, tak to podle toho asi vypadalo.
I oblečení mi pořizovali klučičí, sukni ani šaty jsem vůbec neznala. Potom se narodila naše Eliška a k mému údivu bylo rázem vše jiné.
Na prvním místě naši kluci
Ona směla být holčičkou, nosit šatičky a plést si copánky. Byla to naše malá princeznička! Já odmaturovala a celkem brzy jsem se i vdala. Zamilovala jsem se do svého, jen o pár let staršího trenéra.
Tehdy studoval na vysoké a my se vzali ještě dřív, než studium dokončil. Moji i jeho rodiče byli proti, a dokonce se shodli i na tom, že nám nepůjdou na svatbu. Byl to hec kamarádů. Ti s námi potom šli na párek v rohlíku. Tím byla naše svatební oslava završena!
Krátce po sobě se nám narodili dva kluci a my nevěděli, kam dřív skočit. Věnovali jsme se jim vlastně neustále, mimo času stráveného v zaměstnání.
Myslela jsem, že jsme šťastní
Kluci rostli jako z vody a my si našli svůj styl života, který nám oběma vyhovoval, a nic bychom na něm neměnili. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Dle mého to byl moc hezký život. Peněz nebylo nazbyt, ale nám to nevadilo.
Netoužili jsme po zahraničních dovolených ani autu. Vzpomínám na tu dobu moc ráda a neuvědomuji si ani jednu chviličku, kdy bych měla pocit, že to mezi námi s manželem neklape. Sestra vystudovala angličtinu a japonštinu, za což sklízela obdiv můj i rodičů.
Potom se ale stalo něco, co od ní nikdo nečekal. Otěhotněla a nikdy nikomu neřekla, kdo je otcem dítěte. Prý náhodná známost! Prostě se to údajně stalo na jednom večírku. Nebyla to žádná tragédie, rodiče jí pomohli, a my dokonce i hlídali. Všichni, včetně mých synů.
Pořád jsem ji utěšovala
Sestřin chlapeček byl moc krásné dítě. Hodné a spokojené. Nezlobil, neplakal, nevztekal se, a dokonce ani nemocný nebýval. Všem přinesl jen radost, a tak to mělo zůstat navždy. Jenže, bohužel nic hezkého netrvá věčně.
Sestra onemocněla a prodělala řadu operací, z nichž ta poslední byla nejtěžší. „Eliško, nedělej si starosti a věnuj se rehabilitaci a uzdravování. O všechno se postaráme!“ zdůrazňovala jsem jí každý den, který musela trávit v nemocnici, což dost těžce nesla.
Ale ne hystericky. Opravdově a zoufale, o což to bylo všechno horší. Navíc jsem musela utěšovat již hodně staré rodiče, kteří její stav nesli opravdu hodně těžce.
Občas mě to napadlo
Někdy jsem si říkala, že s Eliškou onemocněla celá rodina. A byla to pravda. I můj manžel viditelně zestárnul a mně nebylo také nejlépe. Jednou, když jsem mlčky seděla u její postele a hladila ji po ruce, se nadechla a s trochou váhání mi řekla:
„Musím se ti s něčím svěřit. Neříká se mi to lehce, ale otcem mého syna je tvůj manžel. Moc ho miluji, celý život, ale on má rád jen tebe. Tedy, mně má taky rád, ale nemiluje mě. Prosím, odpusť mi to.“ Neměla jsem na to co říct.
Tahle možnost mě totiž několikrát napadla, ale vždycky jsem sama sebe přesvědčila, že to není možné. Že by mi to ti dva nemohli udělat. Ale stalo se. Můj synovec byl totiž manželovi i podobný.
Obrala jsem ho o všechno
Beze slova jsem se zvedla od její postele a už ji nenavštívila. Manželovi jsem sbalila jeho věci a řekla mu, že je řada na něm. Ať se stará o svoji nemocnou druhou manželku! S tím jejich špinavým tajemstvím jsem seznámila celou rodinu.
Ta byla, k mému údivu, na jejich straně. Prý je prostě moje sestra chudinka! Naše děti už byly dospělé, tak jsem se sbalila a odstěhovala. Vybrala jsem společné konto, nechala si auto a prodala cennosti.
A taky chatu, která byla psaná na mně, a ti dva se tam zřejmě celé roky scházeli. Manžel měl i po kariéře. Tajným hrdličkám to ale prý neklape. Už to není tak romantické, vařit a prát! Užívám si života naplno a nějaký ten mužský se časem jistě taky najde!
Jana R. (62), Klatovy
