Byla to moje dobrá kamarádka a také bývalá kolegyně. Rozhodly jsme se podnikat a konečně vydělávat hodně peněz!

Jen co jsme dosedly do židlí a rozložily lejstra, že začneme počítat, odečítat a dělat statistiky, už jsme brblaly. Nebavilo nás to. Konec pracovní doby se vždycky zdál být v nedohlednu.

Zprvu jsme byly bezradné

Do toho šéfová, která nás přišla vždycky jen naštvat s novými úkoly, samozřejmě neplacenými, a taky kantýna, kde neměli nic jiného než párky a oschlé chlebíčky. Hrůza! „Už to tady nevydržím.

Hledám si něco jiného,“ povzdychla si Marcela, moje kolegyně, a já se k ní přidala. „Taky bych odešla, ale kam?“ Moje otázka nezůstala dlouho bez odpovědi. Prý budeme podnikat. Za vše budeme ručit samy a bude jen na nás, kolik vyděláme, jak budeme úspěšné. Znělo to dobře, jen to podnikání bylo záhadou.

Objevily jsme díru na trhu

S čím my dvě ženské z kanceláře můžeme vlastně podnikat? Na čem vydělávat? A ještě navíc tak, abychom byly úspěšné? „No, nevím, ale my na něco přijdeme!“ odvětila Marcela a od té doby jsme se spolu bavily jen o jednom. O našem budoucím podniku.

Padaly nejrůznější nápady. Od pečení kremrolí až po lesní školku pro děti. Opravy oděvů, venčení psů, úklid bytů. Žádný z nich nevypadal, že by se na něm dalo zbohatnout, nebo se s ním alespoň slušně uživit. Ale uběhlo trochu času a zadařilo se.

Znělo to dost podivně, ale svoje místo na slunci jsme si opravdu našly. Začaly jsme za poplatky vyřizovat veškeré úřední záležitosti všem, kteří na to neměli čas, a hlavně nervy. My se v tom vyznaly a mohly občas plnit zakázky hromadně.

Ani nezapírala

Tam, kde by jednotlivec stál a čekal hodiny, my čekaly taky, ale měly jsme těch lejster třeba deset. A taky desetkrát platbu od zákazníků.

Občas bylo složité všechno stihnout a pracovaly jsme samozřejmě daleko víc a intenzivněji než dřív, ale úspěch se dostavil téměř okamžitě. Zákazníci byli nadšeni a doporučovali nás svým známým. Měly jsme reklamu zadarmo. Samy jsme byly překvapené!

Peníze sice nepřibývaly po milionech, ale výplata na konci měsíce, kterou jsme si mohly přidělit, byla vyšší než ta v původním zaměstnání. Byla jsem štěstím bez sebe. Ale jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že mě Marcela okrádá.

Tajila mi klienty a platby od nich si nechávala. Na mě zbývaly jen drobky z jejího bohatého talíře. „Marcelo, ty mě okrádáš,“ vyjela jsem na ni a čekala, že bude zapírat. Ale ona se tím ani neobtěžovala. Prý to všechno vymyslela, tak má na to právo!

Stačil úsměv a trocha pomluv

Nevěděla jsem vzteky co říct. Ale v noci mě prostě napadla ta nejjednodušší věc. Založím vlastní firmu, s tou samou nabídkou. Budu Marcele konkurovat a ještě ji trošičku pomluvím. Nebylo to těžké.

Roznesla jsem po městě pár letáků a taky zaplatila reklamu v kině, před promítáním. Lidé se ke mně jen hrnuli. Byla jsem totiž oblíbenější než ona. Chytřejší ne, ale usměvavější ano. A úsměv občas dělá divy. Začala jsem vydělávat i bez Marcely.

Ta si našla jinou společnici, ale spokojená není. Vím to jistě, ta společnice mi totiž donáší. Abych byla v obraze a abych věděla, co Marcela chystá!

Adéla P. (57), Jihlava