Byl to jeden z těch krásných listopadových dnů. Vylákal mě na procházku podzimně zbarveným lesem. Ta červená kolem mě málem pohltila!

Slunce ještě krásně hřálo a lákalo ven, i když už bylo dávno po Dušičkách. Najednou byla modrá obloha, a zlaté paprsky poskakovaly po stromech, které se zbarvily dožluta a červena. Nemohla jsem odolat. Všechno mě to táhlo ven.

Do lesa, který se rozprostíral za naším domem. Znala jsem ho důvěrně a měla jsem ho ráda. Ty stromy byly vždycky přátelské, plny mocné přírodní energie. Proto jsem nelenila a vydala se ven, užít si prosluněný podzimní den.

Hodila jsem na sebe mikinu a nasadila našemu pejskovi Foxíkovi obojek. Běželi jsme ven a nemohli se dočkat toho nádherného zážitku, který nás čeká.

To ticho

Vešli jsme s Foxíkem do lesa na naši oblíbenou pěšinku, zhluboka jsem se nadechla svěžího podzimního vzduchu. Kráčeli jsme spolu tím úžasným tichem, když se ale najednou Fox zastavil. Zastavila jsem se taky a sledovala, co pes cítí.

Byl najednou neklidný, otáčel se dokola a kňučel. Pak si lehl na zem, jako by se něčeho bál. Upřel na mě ustrašený pohled a já nevěděla, co si o tom mám myslet. „Foxi, vstaň a jdeme!“ přikazovala jsem mu marně, nechtěl se hnout z místa.

Napadlo mě, že cítí nějakou zvěř, možná divočáky, a bojí se. Rozhlížela jsem se kolem a špicovala uši. Nikde se nehnula ani větvička, naopak panovalo hrobové ticho. Najednou mi přišlo až děsivé!

Ovládl mě strach

A pak to najednou přišlo. Ten strašný pocit mě pohltil jako by na mě skočila noční můra. Krvavě červený les všude kolem pulzoval, jako by dýchal. Těžce a sípavě. Slyšela jsem tichý šepot a možná dokonce sténání.

Nevím, jestli to byl nějaký přelud, ale najednou jsem měla pocit, že se ty zbarvené stromy k nám přibližují. Přišly mi hladové a lačnící po krvi. Jako upíři. Celý les se mi zdál rázem nebezpečný, i když jsem ho vždycky milovala.

Zdálo se mi, jako by nás příroda kolem chtěla pohltit. Byl to strašný pocit úzkosti! Posedl mě strach, chytla jsem Foxe za obojek a vyrazila s ním směrem k domovu. Nedal se pobízet a utíkal. Běžela jsem za ním, jako by mi za patami hořelo.

Čím rychleji jsem utíkala, tím větší strach mě pohlcoval. Jako by mě ten les chtěl sežrat za živa! Byla jsem šťastná, když za mnou zapadly dveře do domu. Zamkla jsem je a pak dlouho sledovala oknem okolí, jako bych byla obklíčená temnými nepřáteli.

Večer i v noci jsem přemýšlela o tom podivném zážitku. Do lesa jsem se odvážila až za dva měsíce, když napadl sníh.

Znovu v lese

Šla jsem s bratrem, který přijel na Vánoce. Nic mě tam neděsilo. Stromy spaly svůj zimní sen. A na jaře se zase probudily. Zase to byly ty úžasné stromy plné života, plné síly, která z nich vyzařovala.

Zase jsem je mohla obejmout a měla jsem z toho úžasný pocit. A stejně tak jsem je milovala i v létě, ale na podzim? Jak přišel čas, kdy jejich listí krvavě zrudlo a stromy přicházely o svou energii, neodvážila jsem se do lesa, na naši lesní pěšinku, vstoupit. Bála jsem se, že budou zase chtít vysávat mou energii!

Markéta (59), Jihlava