Když jsem na Svátek zesnulých zapálila na rodinném hrobě svíčku, oslovili mě pozůstalí od vedlejšího hrobu. Až později jsem si uvědomila, s kým jsem asi měla tu čest.
Tatínek zemřel, když jsem byla ještě hodně malá. Pohřbili jej do rodinného hrobu v naší vísce. Nedaleko něho byl hrob rodičů mé maminky. Kdyby stály ty dva hroby vedle sebe, určitě by se z nich stala rodinná hrobka, ale mezi nimi byl hrob našich sousedů.
Znala jsem sousedy dobře. Zejména Viléma, který chodil o tři roky výš a vždycky se mi moc líbil. Sousedé i naši rodiče si přáli, abychom to dali my dva dohromady. Jenže osud to vymyslel jinak.
Vilém odešel do světa a já si vzala obecního frajera Kučeru. Čas běžel. Já se úspěšně rozvedla, a Vilém se objevil po třiceti letech ve světě zase zpátky v naší obci. Pořád se mi líbil. S nikým se ale nebavil.
Setkání nad hrobem
Jednou jsme se potkali na našem hřbitově. Chodila jsem tam každou neděli po obědě, on se tam v ten čas objevil též. Ležela tam už jeho maminka i otec. Postával u hrobu a byl zádumčivý, jako vždycky.
Stála jsem vedle něho dobrých šest minut a marně přemýšlela, jak zavést řeč. V hlavě jsem měla prázdno. Měla jsem v sobě tu hloupou myšlenku, že hovor má začít vždycky muž.
A než mě něco napadlo, Vilém odešel. Bylo mi líto, že jsem nedokázala využít příležitosti. Blížily se Dušičky a já doufala, že se potkáme znovu.
Udělej mu vývar!
Na Svátek zesnulých jsem číhala na hřbitově skoro celý den, Vilém se neukázal. Už jsem si prohlédla výzdobu všech ostatních hrobů, pohovořila se všemi, co na hřbitov dorazili, ale soused stále nikde. Byl to prostě pech!
Když se začalo stmívat, vzdala jsem své naděje a už se chystala k domovu. Však jsem byla také řádně promrzlá. Ještě jsem naposledy udělala na hrobě svých rodičů křížek, když koukám, že u vedlejšího hrobu stojí lidé.
Vůbec jsem je neznala, ani jsem si nevšimla, že přišli. Začali si se mnou ale povídat. A jak slovo dalo slovo, zeptala jsem se na Viléma. Proč dnes nepřišel a jak se má? Jedna z těch žen, stará paní, se na mě významně podívala: „Leží doma a je moc nemocný!
Potřeboval by udělat pořádný slepičí vývar on si ho sám neudělá!“ To je moje šance, řekla jsem si. Rozloučila se a běžela domů k plotně.
S pořádným vývarem v hrnci jsem hned druhý den ráno klepala na dveře. Vilém se sice zprvu netvářil radostně, když mě uviděl, ale slovo dalo slovo, a ledy se prolomily.
Duchové?
Brzy jsme už vzpomínali na dětství a smáli se. Nakonec jsem v něm našla svůj osud a splnili jsme přání našich rodičů, když jsme se vzali. Ovšem kdo byli ti lidé tehdy na hřbitově za soumraku u hrobu jeho rodičů? To dodnes nevíme.
Vilém už mnoho příbuzných neměl, rozhodně nikoho, kdo by věděl o tom, že doma leží nemocný. Shodli jsme se na tom, že to nejspíš byli dobří duchové našich předků.
Ivana (67), Klatovy
