Zamilovala jsem si ten dům už na fotografii, která byla zveřejněná u inzerátu. Něčím mě přitahoval, vyzařovala z něj zvláštní síla, dávné tajemství…
S manželem jsme si říkali, že musí být ta fotografie domu barevně upravená v počítači, ty barvy byly neskutečné. Dlouho jsem si ji prohlížela, cosi mě na ní fascinovalo, kupříkladu to, že v podkrovním okně na tom snímku někdo stál. Snad bývalý majitel, náhodou zachycen fotografem…
Pes nechtěl vejít
Dlouho jsme neváhali, dům jsme koupili. Když jsme se nastěhovali, byli jsme šťastní. Jenom naše malá dcerka byla najednou podrážděná a plačtivá, to nikdy dříve nebývala. Až jsem s ní zašla raději k lékaři, ale ten žádný problém nenašel.
Ve školce byla Verunka plná života, když jsme se ale blížili k domovu, očividně se jí tam nechtělo. Raději byla na zahradě, tam občas i usnula a já ji musela pak přenést do domu, kde se záhy probudila s pláčem.
Říkali jsme si, že to možná bude tou změnou prostředí a časem se to zlepší. Jenže po dvou týdnech přijela moje matka se svým psem. Ten se zarazil hned u vrátek, zíral na dům a zničehonic začal štěkat. Za nic se nedal přesvědčit, aby vešel dovnitř.
Tehdy moje máma řekla, že s tím domem není určitě něco v pořádku a že jsme ho neměli kupovat. Tehdy jsem nad tím mávla rukou, říkala jsem si, že máma přehání. A pak přišel první úplněk… Měsíc byl jako rybí oko. Pozorovali jsme ho s manželem na terase úplně fascinovaní..
Ženský stín
Spát jsme šli až kolem půlnoci. Jen jsem zabrala, probudil mě děsivý sen, ze kterého jsem vyskočila rovnýma nohama z postele. Zdálo se mi, že je naše malá dcerka ve velkém nebezpečí.
Když jsem do jejího pokoje za svitu měsíce vešla, spatřila jsem, jak se nad postýlkou sklání cizí ženský stín a chce vzít do náručí naši Verunku. Přiskočila jsem k postýlce, abych ten mlžný přelud odehnala.
Viděla jsem jasně, jak se na mě zlomyslně ušklíbl a pak proplul kolem mě a zmizel v útrobách domu. Ochromená strachem jsem k sobě tiskla spící dceru. A pak jsem to zaslechla. Dětský pláč, který vycházel odněkud z domu, přitom žádné jiné dítě tu s námi nebylo.
Říkala jsem si, že se mi to všechno určitě jen zdá. Dceru jsem ale raději odnesla k nám do ložnice. Ráno jsem všechno pověděla muži, ale ten mi moc nevěřil. Přibližně měsíc byl klid, postýlku dcery jsme přesunuli raději do naší ložnice, jak jsem si přála.
Chtěla jsem ji mít pod dohledem. Verunka se také uklidnila a v noci se už nebudila. A pak přišel další úplněk. Tentokráte to byl manžel, který se zničehonic vzbudil uprostřed noci. Najednou vykřikl: „Co tu chceš?“
Dávné neštěstí
A vyskočil z postele. Otevřela jsem oči a viděla, jak ženský stín mizí ve dveřích. A pak se odněkud zase ozval ten strašidelný dětský pláč. „S tím domem není něco v pořádku,“ řekla jsem vyděšeně.
Začali jsme se vyptávat starousedlíků a dozvěděli se, že se právě v tom domě stalo kdysi neštěstí. Malé dítě vypadlo z okna v podkroví a jeho matka skočila ze ním. Od té doby v domě prý straší, a proto je neustále na prodej.
Hned druhý den běžel manžel do realitky, abychom se toho děsivého domova zbavili. Do úplňku to ale nebylo, raději jsme si ty dny vzali dovolenou a odjeli k moři.
Jarmila (56), Humpolec