Máma s tátou neustále říkali, že Libor není kluk pro mě. Připadal jim jako povrchní frajírek. Ale byla jsem zamilovaná, hluchá a slepá…
Podzim a zima jsou pro nebožáka, který drží diety, něco jako mor. Pořád se něco slaví, a když se slaví, stoly se prohýbají pod tíhou lahůdek skládajících se z kalorických pokrmů a alkoholických nápojů.
Zejména venkov je tím proslulý, vesničané v našem kraji si nesmírně zakládají na pohostinnosti.
Přijde posvícení a s ním báječné koláče, na bílém koni přicválá svatý Martin a přiveze dozlatova vypečené husičky spolu s husí polévkou kaldoun a dezerty s jablky, hruškami a vlašskými ořechy.
Je nad lidské síly držet dietu s pohledem na husu s knedlíkem a červeným zelím! Ale já jsem to všechno dokázala. Kvůli Liborovi. Kvůli němu bych se nejspíš naučila také létat anebo plynně mluvit a psát čínsky.
Věděla jsem, že se mu líbí velice štíhlé dívky, a tak jsem se musela moc a moc snažit. Přitom štíhlost se v genetické výbavě celé naší široké rodiny nevyskytuje. Táta váží sto dvacet kilogramů a máma skoro metrák. Působí však daleko šťastnějším dojmem než hubeňouři.
To je kočka
Doma nebyli nadšení, že chodím s Liborem. Zatímco jsem se vznášela na růžovém obláčku, máma kroutila hlavou a táta se škaredil jako bouřkový mrak. „To není chlapec pro tebe, drahoušku,“ mínila máma. „Je to takový povrchní frajírek.
Nerada vidím, že kvůli němu tak trpíš. Když byla pouť, ani ses nedotkla povidlových koláčů, a já dobře vím, že je zbožňuješ.“ Pokrčila jsem rameny: „Kdybych ztloustla, už bych se Liborovi nelíbila.“ To rozrušilo tátu, který zařval:
„Takže Liborek si myslí, že hodnota člověka se měří podle toho, kolik váží kilogramů?“ Na to nebylo co říct, a tak jsem mlčela. Navíc mi v hlavě skutečně hlodal červíček pochybností. Máma měla pravdu. Libor byl frajírek.
Jenomže láska je slepá a nedá se jí poroučet. A tak jsem hladověla natolik, že se mi občas točila hlava, div jsem neomdlela. „Koukni támhle na Romanu,“ povídá mi Libor a ukázal na naši atraktivní spolužačku.
„To je kočka, co? Hele, a váží o dost míň než ty.“ To pro mě tenkrát byla ta pomyslná poslední kapka.
Co se stalo?
Rozbrečela jsem se, sbalila svých pět švestek a odjela z internátu domů do vsi uprostřed týdne, což jsem nikdy předtím neudělala. „Co se ti stalo?“ volal na mě Pepa, kluk ze sousedství.
Štípal u nás dříví, vypomáhal tátovi, kterému vzhledem k jeho figuře dělaly některé chlapské práce potíže. „Nestarej se!“ zakvílela jsem a vlétla do náruče mámě. „Holčičko moje,“ pošeptala mi do ucha.
„Že za to může ten bídák?“ Zavzlykala jsem a několikrát zoufale kývla hlavou. „Neříkala jsem to?“ zvolala máma vítězoslavně. „Je to povrchní sukničkář. Podívej támhle na Pepu. To je šikulka, panečku. Učí se lakýrníkem, pomáhá doma, pomáhá i nám.
Hodný, charakterní kluk. Nemá motorku, beztak by mu ji doma nekoupili, nemají na rozhazování, nenosí brejle proti slunci ani koženou bundu. Mně se teda líbí, a moc.“ Rozkřikla jsem se: „Tak si ho, mami, vem!“ a utekla nahoru do svého pokojíčku.
Mísa koláčů
Utekla jsem před láskou. Máma zavolala do školy, že mám chřipku, a já jsem nahoře v pokojíčku brečela a koukala, jak venku přešlapuje babí léto, milé jako pohlazení. Taky tam Pepa rovnal dříví do úhledných hraniček.
V duchu jsem uznala, že je fakticky pracovitý. Neuměla jsem si představit Libora rovnajícího dříví do úhledných hraniček. Zato si ho šlo lehce představit s cigaretou přilepenou k dolnímu rtu, s motorkou zvanou fichtl anebo jak divoce mlátí do klavíru.
Případně jak s jiskrou v oku zírá na spolužačky, hlavně tedy na Romanu. Utřela jsem si slzy a vydala se na zahradu. „Ty jsi prej nemocná, říkala máma,“ hned mě oslovil Pepa.
„Co ti je? A proč teda nemáš pyžamo?“ Odpověděla jsem, že pyžamo nepotřebuji, protože moje problémy jsou spíše duševního rázu. Než stačil dál vyzvídat, objevila se máma a nesla nám mísu posvícenských koláčů. Srdce se na ně smálo.
Pepa je polykal skoro bez kousání, jako pes. Zavrtěla jsem hlavou, že nebudu. „Co blázníš?“ divil se s plnou pusou. „Jsou výborný.“ Namítla jsem, že nemůžu, kvůli linii. Divil se ještě víc: „Jak to? Figuru máš skvělou.“
Věř Pepovi
Skoro jsem spadla z lavičky. To mi ještě nikdy nikdo neřekl, mimo rodičů, a ti se nepočítají. „Vidíš?“ zářila máma. „Věř Pepovi. Figuru máš skvělou.“ Tonula jsem v rozpacích, ale cítila jsem se najednou nekonečně šťastná.
Váhavě jsem se natáhla pro koláč s povidly a pak pro další, jablečný. Chutnaly jako pozdrav z ráje. Bylo mi najednou tak dobře, že jsem úplně zapomněla, že utíkám před láskou. Pomáhala jsem Pepovi rovnat dříví na zimu a na Libora si ani jednou nevzpomněla.
A když jsem si na něj konečně vzpomněla, cítila jsem se skoro až provinile. Vždyť je to můj kluk. Proč na něj nemyslím?
Pepa navrhl, že bychom mohli společně v hospodě připravovat sál na sobotní posvícenskou tancovačku, a tak jsme zdobili stoly umělými květinami a rozvěšovali ozdoby z krepového papíru. Dost jsme se u toho nasmáli.
Když mě pak za šera doprovázel domů, povídá: „Hele. Ty prej s někým ve městě chodíš.“ Nevěděla jsem, co na to odpovědět, ta otázka byla trefou do černého. Jak to vlastně mám? Po delší pauze jsem jen pokrčila rameny.
„Divná odpověď,“ mrzutě poznamenal Pepa a pustil se úzkou silničkou lemovanou lampami k domovu.
Tlustá
Libor přijel na motorce. V sobotu odpoledne zazvonil a divil se, proč jsem tak najednou utekla. Vůbec nepochopil, že to bylo kvůli té jeho poznámce o Romaně, nedošlo mu, že byla nevhodná. Máma ho pozvala do kuchyně na koláče.
Jakmile jsem se do jednoho zakousla, nesouhlasně zakroutil hlavou. Potom jsem se vypravovala na tu posvícenskou zábavu, a když jsem se mu přišla ukázat ve svých nejlepších šatech, ušila je máma, opět zavrtěl odmítavě hlavou: „Ty si neber.
Vypadají, jako bys je zdědila po tetě. A jsi v nich tlustá.“ Do očí mi vstoupily slzy. Měla jsem po náladě. Radši jsem si vzala sukni. Na druhou stranu bylo povzbudivé, jak všechny holky koukaly.
Zavěsila jsem se do Libora a byla jsem pyšná, protože vypadal jako z filmového plátna. „Jak se ti ho povedlo sbalit?“ šeptala mi kámoška. Pepa koukal jinam a bavil se s kluky. Ale dobře jsem si všimla, že ho to mrzí.
Ani pivo
„Radši nepij,“ napomínala jsem Libora. „Jedeš domů na motorce.“ Vysmál se mi: „Ale prosím tě, je to jen pár kilometrů. Co by to bylo za tancovačku, kdybych si nemohl dát ani pivo?“ Lil to do sebe zlatavý mok jako vodu.
Potom se zeptal, zdali mi nebude vadit, když vyzve k tanci támhletu copatou holku. Byla to vyhlášená krasavice Michaela, s níž chodil zdejší výčepní.
Než jsem mu tu podstatnou informaci stačila povědět, domotal se k Míše a táhl ji nekompromisně na parket. Nechtěla, bránila se, samozřejmě okamžitě přiběhl výčepní a dal Liborovi pěstí.
Nebyl to tenkrát moc hezký večer, a Libor ho zakončil tak, že sedl na motorku, chystal se zmizet, aniž tušil, že za rohem číhá místní čilý policista na právě takové výtečníky, co se ze zábavy nerozpakují jet po vlastní ose. Libor měl tedy špatný den.
Ale já už tedy rozhodně ne. Zbytek večera jsem totiž strávila s Pepou a i s některými dalšími kamarády. Přisedla si k nám copatá Michaela, povídá: „Cos to proboha přivedla za pitomce?“
S pohledem na dobráckého Pepu jsem vyhrkla: „Ale já už s ním nechodím.“ Pepa to zaznamenal rád. Usmál se. Od té chvíle se začal psát příběh naší lásky, a dnes je z něj pořádně obsáhlý román.
Miroslava (63), jižní Morava