Manželovu milenku jsem tolerovala, doufala jsem, že se jí nabaží a zase se ke mně vrátí. Ujišťovala mě o tom neustále jak moje matka, tak některé časopisy pro ženy.

Manžel měl jinou. Záhy se to ke mně doneslo, lidi v našem městečku mluvili hodně a rádi. Byly to pro mě krušné časy, ale jak se říká, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. „Nevěš hlavu, všechno dobře dopadne,“ přesvědčovala mě matka.

„Buď trpělivá a chápavá, nic mu nevyčítej, nenadávej, nelez mu na nervy, a on se nakonec vrátí, uvidíš.“ Nic jsem si nepřála víc. Měli jsme v té době jedenáctiletého syna, už kvůli němu jsem si zoufale přála, aby se mé katastrofické vize nenaplnily.

Četla jsem poučné brožury a časopisy pro ženy a uvěřila, že by to mohlo dobře skončit, zvolím-li správnou strategii. Svědomitě jsem dělala, co radily příručky. V celé republice nebylo tolerantnější, chápavější a rozumnější ženy. Nebylo mi to nic platné.

Všechno marné

Veškerá chápavost a tolerance mě přešla, když jsem zjistila, že je všechno marné. Muž si naházel do kufrů oblečení a zmizel jako pára nad hrncem. Nikdy mi nebylo tak zle.

Dva měsíce jsem o sobě skoro nevěděla, o kluka se museli starat mí rodiče, jen jsem ležela, čučela do zdi a nechtělo se mi žít. Nejedla jsem, skoro nepila, zhubla o patnáct kilogramů.

Byly to hrozné stavy a zvolna jsem se z nich dostala jen díky tomu, že mi matka sehnala psychiatra. Manželova milenka pak porodila, radovali se z miminka, pak se i vzali. Celou tu rodinu jsem nenáviděla.

Měla jsem pocit, že kdybych je potkala někde v parku s kočárkem, začnu po nich vší silou házet věci z nákupní kabely, vajíčka, pomeranče, všechno. Neuměla jsem si představit, že bych s exmanželem ještě někdy mluvila.

Myslím tiše a klidně, bez nadávek, osočování a neslušných slov. Občas si přišel pro syna, ale obešlo se to bez naší komunikace. Vystrčila jsem kluka ven a zavřela dveře.

Mír do duše

Utekl skoro rok, někdo jednoho dne zazvonil, za dveřmi bývalý muž, v rukou plačící dítě. Byl bez sebe hrůzou. Žena měla autonehodu, leží v nemocnici, musí okamžitě za ní, nemá nikoho na hlídání. Vrazil mi dítě do rukou a utekl.

Koukala jsem za ním, měla pocit, že bych ho nejraději s rozběhem nakopla… Ale to dítě mi v náručí žalostně plakalo. Nebyl čas na hádky. Odnesla jsem chlapečka dovnitř, byl krásný. A hlavně, za nic nemohl. Nakrmila jsem ho a pak mu zpívala, aby usnul.

Položila jsem ho v ložnici na postel, pozorovala spící tvářičku a do duše se mi nastěhoval mír. „Klidně ho zas někdy přines,“ řekla jsem bývalému manželovi, když si večer pro miminko přišel.

Libuše (66), Zlínsko