Sedávala jsem na schodech a pozorovala, jak si Petr s tátou odvážejí v kárce pytel jablek. A marně si lámala hlavu, jak na sebe upozornit.

Kdysi jsem mívala podzim ráda, ale s léty se to změnilo, teď na mě jdou na podzim úzkosti. Avšak zamlada to bylo jinak.

Líbilo se mi, jak do mlhy studeně poprchává, jak vítr krade žluté listí jabloním a vzduch voní houbami václavkami a jakousi neurčitou nadějí. A taky si Petr s tátou chodili pro jablíčka, na to jsem se vždycky těšila. Někdo mlátil na vrata.

Vyběhli jsme s dědou do chladného, temného podvečera a spatřili vysokého vousáče v černém gumovém kabátě i klobouku, který převyšoval venkovská vrata o čtvrt metru. Když je děda otevřel, ukázalo se, že vousáč vede za ruku chlapečka asi v mém věku. Petr.

Tajná láska

Seděla jsem na schodech a hleděla na něj jako na svatý obrázek. „Jdu si pro ty jablka,“ oznámil dlouhán a hodil si na záda připravený pytel jablek. „Dobrý den,“ slušně pozdravil jeho malý synek, aniž se na mě podíval. Zato já ho očima přímo hltala.

Petr byl moje tajná láska. Odjakživa. A bylo mu to úplně jedno. Hodili pytel do dvoukoláku. Poslouchala jsem, jak se s hrkáním vzdaluje. „Tobě se ten kluk líbí, viď?“ smál se děda. Zuřivě jsem vrtěla hlavou: „Kdepak. Vůbec ne.

Ani trochu se mi nelíbí.“ Nevšímal si mě. Spíš jsem mu byla na obtíž, protože si možná přečetl zamilovaný vzkaz v mých očích a nebylo mu to vhod. Kdyby se to dověděli kluci, smáli by se mu. Ignoroval mě. Ani nedokážu vypovědět, jak moc to bolelo.

Na fotbale

Bylo mi třináct, seděla jsem na lavičce, které chyběla noha, a tak se povážlivě viklala, a koukala na plácek, kde hráli kluci fotbal. Petr mezi nimi. Připadalo mi, že hraje nejlíp ze všech, i když jsem tomu samozřejmě absolutně nerozuměla.

Ale určitě to tak bylo. Hrál nejlíp ze všech. Zářil jako Pelé. Byl hvězda a já oběžnice, o niž nestál. Byl kapitán týmu, kluci o něm mluvili s uznáním a holky s obdivem. Když během jednoho zápasu vstřelil čtyři góly, obsypaly ho zástupy fanoušků.

Hlavně fanynek. Klepaly mu na rameno, jásaly, tleskaly a Hamáčková mu dala pusu na tvář. Otočila jsem se a odcházela. Všem to bylo šumák, nikdo na mě nezavolal, on, Petr, už vůbec ne.

Byla jsem sama, urousaná malá holka, neboť poprchávalo, v nepadnoucích příšerných teplákách po starší ségře. Smutná jako listopadové svítání. Déšť sílil. Chodila jsem po lesní pěšině tam a zpátky, brečela a domů přišla mokrá jako vydra.

Do kina

„Chceš chytit zápal plic?“ zlobila se máma. Musel to vědět, slepému by to bylo jasné, ale byla jsem mu ukradená. Ubíhal jeden podzim za druhým a já byla pořád věrná jako pes klukovi, který, jak se zdálo, by si o mě neopřel ani vidle.

Ségra říkala, že jsem docela hezká, že si mě zítra, za týden nebo napřesrok určitě nějaký kluk všimne. „Ale já nechci nějakého kluka, chci Petra!“ ječela jsem. Krčila rameny: „To víš, to ti zaručit nemůžu. Holky po něm dost šílí.“

Zbledla jsem jako stěna: „Tys ho s nějakou viděla? Řekni!“ Chvíli zapírala, pak nerada připustila, že něco viděla. „Šel s Hamáčkovou,“ vysoukala ze sebe.

„Ale neboj,“ honem dodala, „nevedli se za ruce, nic takovýho. Jenom vedle sebe normálně šli. Takže to nemusí vůbec nic znamenat.“ Napadlo mě: „A kam šli? To může být důležité. Kam šli?“ Sklopila hlavu, očima provrtávala podlahu.

Popadla jsem ji za ramena a třásla jimi. Vytrhla se mi a hlesla, že šli do kina. „Do kina?“ zakvílela jsem. „Tak to je konec.“

Viděli to všichni

Byl, jak jinak, uplakaný podzim. Na baloňácích se nám třpytily kapičky deště. „Končím s ním!“ vyrazila jsem ze sebe. „Prosím tě,“ smála se ségra. „Vždyť jsi s ním vůbec nezačala.“ Jakýpak nezačala. Takových let jsem na něj myslela. Nic pro něj neznamenám.

Takže končím. Moje pomstychtivost neznala mezí. Vjela do mě činorodost. Skoro jsem se nepoznávala. Náhodou, taky jsem měla ctitele.

Byl to vnuk dědova kamaráda a jmenoval se Zoubele, což mě mírně zneklidňovalo, neboť jsem si nebyla jista, jak bych se jmenovala, kdybych se stala jeho ženou.

Děsilo mě, že bych se jmenovala taky Zoubele, ale ségra namítala, že bych byla nejspíš Zoubelová, na čemž přece není nic špatného.

Ale ten kluk, na rozdíl od Petra, hrál fotbal jako ponocný, neuměl na kytaru a měl, což bylo ze všeho nejhorší, dost protivnou povahu. Nicméně když jsme si to spolu kráčeli do místního biografu, viděli to všichni.

O samotě

A kdo to čirou náhodou neviděl, tomu se to řeklo. Byla jsem na sebe pyšná. Jen mě trochu zaskočilo, že mě můj společník nechal zaplatit oba lístky do kina, obě limonády i pytlík burských oříšků. To bylo nestandardní.

Když požádal také o karamely, zamračeně jsem se na něj podívala, ale nereagoval. Přišla jsem tak o kapesné na celý měsíc. Nepočínal si jako džentlmen, ale jako buran a vidlák. Naštěstí mě za okamžik vtáhl do děje dobrodružný film.

Zlí bandité honili hodné indiány, a tak jsem na chvíli pozapomněla, že jsem v kině s pitomcem. A tak šel čas dál. Vítr hnal na okna dešťové kapky, bubnovaly, abychom si my za okny uvědomili, že zas už přišel podzim a bude studeno a sychravo.

Někdo mlátil na vrata. Vyběhli jsme s dědou z tepla rudých kamen a zaznamenali, že urostlá postava v gumovém kabátě za vraty není protentokrát Petrův táta, ale sám Petr. „Táta má chřipku,“ vysvětlil stručně a dodal obvyklé zaklínadlo:

„Jdu si pro ty jablka.“ Děda ukázal do rohu ke garáži: „Támhle, chlapče.“ Hned pak se zdejchnul a nechal nás o samotě. Hnala jsem se za ním, ale Petr na mě promluvil, takže jsem zkameněla a nedokázala se ani pohnout.

Nejkrásnější

Trčela jsem na schodech do baráku jako špatně vyřezaný svatý. „Ty s ním chodíš?“ řekl nedbale. „S kým?“ zachrčela jsem. Déšť mi máčel vlasy. „No s tím…“ hodil hlavou směrem, kde bydlela rodina toho trouby, který mě doprovázel do bijáku.

„Já?“ zoufale jsem vrtěla hlavou. „Já ne! My jsme spolu jen… koukali na napínavý film.“ Poprvé v životě se na mě usmál. Vylovil z pytle veliké jablko a podal mi ho. Zmateně jsem poděkovala.

Hodil si pytel na záda a donesl ho za vrata ke dvoukoláku, který se pak s hrkáním vzdaloval. Bezmyšlenkovitě jsem kousla do jablka. Byla jsem najednou šťastná. Pak mě něco napadlo, něco šíleného.

Rozrazila jsem vrata a křikla za vzdalující se kárkou: „A ty chodíš s Hamáčkovou, že jo?“ Z dálky se ozvalo: „Ani náhodou!“ Byl to snad nejkrásnější den mého života.

Podzimní

A tak se dá bez přehánění prohlásit, že nás dva dala dohromady naše jabloň Ontario, původně kanadská. Její plody jsou velké, sladké, šťavnaté. Obsahují hromadu vitaminu C. Sklízeli jsme je na zahradě od poloviny října.

A tak naše láska nezačala jako letní láska, nýbrž jako láska podzimní, neboť den poté, co si Petr u nás vyzvedl jablka, mě pozval na rande. Málem jsem štěstím omdlela, ještě než jsem mu na to kývla.

Chodili jsme do kina pod deštníkem, případně jsme se drželi za zmrzlé ruce, zachumlaní v pláštěnkách anebo v teplých kabátech s kapucemi. Ptala jsem se ho, proč si mě předtím vůbec nevšímal, odpověděl, že si mě všímal, ale tak, abych si toho nevšimla.

Také jsem se ptala, proč mě tedy neoslovil, odvětil, že se styděl a že se bál, že ho pošlu do háje. Řekla jsem, že bych ho nikdy do háje neposlala. „Ale jak jsem to mohl vědět?“ namítl. Kdyby nás někdo poslouchal, pomyslí si, že jsme praštění.

Anebo k smrti zamilovaní, což jsme také byli. A stále jsme. Po jeho boku jsem prožila už pěknou řádku let a vím, že on je ten nejlepší chlap pod sluncem.

Helena (62), Chomutov