Karolínka byla vždycky opatrná. Nikdy by nejela na neseřízeném kole bez helmy. Přesto neunikla ošklivému pádu. Osud nám ji ale vrátil zpátky do života.

Byli jsme spokojená rodina. Hodně jsme cestovali a milovali jízdu na kole. A stejně tak tomu bylo u naší dcery. Našla si partnera, který měl stejné zájmy a k výletům na kole vedli i svou dceru Karolínku, mou vnučku.

Když ukončila druhý ročník střední školy a začaly prázdniny, vydala se s kamarádkami na cyklistický výlet. První den měly v nohách sedmdesát kilometrů, večer mi vnučka telefonovala, že to bylo skvělé.

Druhý den je čekalo jen padesát kilometrů po náročných stezkách. Myslela jsem na ni celý den, bylo vedro a dusno.

V nemocnici

Telefon se ten den rozezvonil brzo, nebyla to ale vnučka, nýbrž dcera. „Kája je v nemocnici, spadla i s kolem ze srázu.“ Vyrazili jsme za ní okamžitě. Vnučka vypadala strašně. Ovšem nejhorší byl přístup lékařů.

Ani nevím, jak se to stalo, že dceři a jejímu manželovi přinesli v té největší hrůze a šoku, kdy není člověk schopen normálně uvažovat, podepsat nějaké dokumenty, mezi kterými jsme narazili na souhlas s darováním orgánů.

Byli jsme úplně paralyzovaní tím, co vidíme! V takové chvíli byste potřebovali psychologa, a ne takový dokument hrůzy, který vám někdo beze slůvka vysvětlení hodí pod nos. Do reality nás hned vzápětí probral hromový hlas trhovkyně: „Tak co je?

Tady to podepište!“ Nad námi stála postarší zdravotní sestra, kterou jsme očividně zdržovali. Naštěstí na podpis nedošlo, protože jsme se vzápětí dozvěděli, že se stav vnučky zlepšil, i když ji bude třeba operovat. A hlavně – nebyla poškozená mícha. Ani nevím, jak jsme dojeli domů.

Proč tak straší?

I když se operace povedla, Karolínka se dlouho neprobírala. Každý den jsme u ní byli. Pátý den zazvonil kolem deváté ráno telefon a v něm se ozvalo:

„Jestli můžete, ihned přijeďte, Kája se probírá a zdá se, že bude v pořádku.“ Byla to nejhezší chvíle mého života. Vnučka měla velkou kliku. To místo, kam spadla, bylo hrozné. Jeli jsme se tam poté podívat. Co ale nechápeme, jak mohou lékaři tak hrozně a bezcitně strašit!

Vlasta (68), Brno