S Romanem jsme se zamilovali hned, jak jsme se potkali. Bylo to na návštěvě u kamarádky Hanky.

Dodnes se Hanka chlubí, že dala dohromady pár snů. Není tak daleko od pravdy, třebaže jeden stínek na našem společném životě se objevil.

Moc se o mě bojí

Není to tělesná vada, ale tím hůř se to pozná. Roman byl pyšný na to, že mě má, a zároveň se bál, že si mě nějaký chlap odvede. Ne že by mi nevěřil, ale jistý si pořád nebyl. Tohle chlapovi prostě nevysvětlíte.

Asi mají od přírody zakódované, že chlapi ženské unášejí jako v pravěku. Odtáhnou si je za vlasy do své jeskyně a hotovo. Ani civilizační slupka toho na nich moc nezmohla. Pořád se strachují, pořád jsou nastražení, že jejich sok přijde.

Na to, že vám to už leze na nervy, zase tolik nekoukají. A když jim to řeknete, zatvrzele tvrdí, že oni přece nežárlí. Jen mají ten podvědomý strach. Když jsem se po čase svěřila Hance, kroutila nad tím hlavou. „Vždyť tě přece miluje!“ vysoukala ze sebe mírně překvapeně.

Nějak to nechápe

To ale přece já vím, to je cítit. Ale občas mě ten jeho ochranářský pohled, když si spolu někam vyjdeme, přece jen vadí. Řekla jsem mu, že mi to dělá starosti. „Já tě ale žádnýmu jinýmu nedám!“ vyřešil to po svém.

Takže nevyřešil. Tahat ho do nějaké poradny kvůli tomu nebudu, to si zase nezaslouží. Vždyť se o mě stará s láskou, kterou by mi každá jiná záviděla.

Tak to dál nejde

Roman se přiznal, že se snaží nežárlit, ale že mě tak moc miluje, že by mu srdce urvalo, kdybych odešla s jiným. Jak mu vysvětlíte, že je to jenom jeho pocit, jeho strach? Ale když už o tom mluvil, řekla jsem mu, že takhle to dál nejde.

Že těmi svými pohledy ty chlapy ke mně spíš přitahuje, že si pak připadám jako kořist. Ne každé je příjemné, když jste pořád sledovány. To není žádné obtěžování, oni to tak chlapi mají, chtějí se kouknout na pěknou ženskou.

Usmějí se, že zažili chviličku potěšení, a mizí dál v davu, aby snad spatřili zase nějakou krásku. „Prostě je ignoruj,“ prosila jsem Romana. „Vždyť jinak se z toho zblázníme oba! Takhle to dál prostě nejde!“ Kýval souhlasil a slíbil, že se pokusí.

Klid na samotě

Musím říct, že se mu to chvíli dařilo. Hanka přišla na to, že nejlepší pro nás dva bude, když na čas zmizíme lidem z dosahu. A hned začala vše organizovat. Od sestřenice si vypůjčila klíče od jejich chaloupky na samotě uprostřed lesů a luk.

Do nejbližší vesnice to bylo snad pět kilometrů. Když nebudeme chtít vidět lidi, neuvidíme. „Je to zapadlý kraj,“ libovala si Hanka. „Ani turisti tam nepáchnou!“ Spoléhali jsme na její slova a vyrazili na terapii, jak to Roman neromanticky nazval. Já bych to spíše přirovnala ke svatební cestě.

Nečekaná kontrola

Hanka měla pravdu, kolem chaloupky nebylo ani živáčka. Bylo překvapením, když za pár dní kdosi zabušil na dveře.

Bylo to brzy ráno, takový budíček jsme nepotřebovali. Roman vystřelil z postele, aby vyhnal vetřelce. Za dveřmi stál sošný hromotluk v myslivecké uniformě.

„Slávinka říkala, že bude mít v chalupě lufťáky, ale já to radši šel očíhnout, aby to nebyli zloději, když jsem viděl, že se kouří z komína,“ spustil na Romana, který před tou lavinou slov couval zpátky do chalupy.

Může to být fajn

„Toho bych nepřepral,“ vzdychl Roman, když se myslivec odporoučel. „Myslím ale, že mu nějak uniklo, jak jsi krásná,“ dodal. Vypadalo to, že mu chybí soupeř.

Nebo snad se přece jen trochu lekl toho hromotluka? Raději věřím tomu, že pochopil, že jsem jeho báječná ženská, která s nikým nikam neuteče.

Květa P. (65), Olomouc