V mládí člověk prožije chvíle, které si pak celý život rád připomíná. Nejkrásnější jsou ty, které se týkají lásky.

V osmdesátých letech nebylo u nás možné volně cestovat, a tak se většina zahraničních dovolených odehrávala ve „spřátelených“ zemích. Nejoblíbenějším cílem naší rodiny bylo vždy Bulharsko.

Trávili jsme tam u moře skoro každý rok. Bylo to jako přes kopírák, ale byla jsem na druhou stranu ráda, že jsme alespoň někam jeli a já si mohla rok co rok užít pláž a moře.

Toužila jsem po zábavě

Když jsem se ale dostala do puberty, zoufale jsem toužila po něčem jiném – chtěla jsem prázdniny trávit s kamarády a užívat si zábavu. Ve svých téměř osmnácti letech jsem si vymínila, že tentokrát jedu s rodiči a mladším bratrem do Bulharska naposledy.

Kdyby to záleželo na mně, tak raději než na plážích Černého moře bych se opalovala s partou přátel někde v Čechách u rybníka. O tom však do mé plnoletosti nechtěli rodiče ani slyšet.

První dny pobytu to skutečně vypadalo, že většinu času strávím opalováním, koupáním a přemýšlením o tom, jak by mi bylo někde lépe s partou mých vrstevníků. Knížky, které jsem si s sebou vzala, jsem měla přečtené za dva dny.

Zkoušela jsem se rozhlížet kolem, zda bych nenatrefila na nějakou kamarádku v mém věku, případně i kluka.

Vynořil se z vody

Čtvrtý den našeho desetidenního pobytu jsem plavala na nafukovací matraci co nejdál od břehu. Líně jsem sledovala dění na břehu a myšlenkami byla úplně mimo, a proto jsem se polekala, když se z vody kousek ode mě někdo vynořil.

Byl to asi dvacetiletý kluk, který se tu potápěl. Připlaval ke mně a začal se mi omlouvat cizí řečí. Přitom se na mě krásně usmíval.

Popletl mi hlavu

Pochopila jsem, že je to Bulhar. Se svými znalostmi ruštiny, která byla tenkrát všude povinná, jsme se nakonec nějak domluvili. Představil se mi jako Nikolaj, ale chtěl, abych mu říkala Niku.

Byl hezký, snědý, s tmavýma očima a já – možná i z nedostatku jiných příležitostí – jsem se do něho během minuty zamilovala. Zbytek odpoledne jsme pak strávili s Nikem v moři i na pláži. Řekla jsem o něm rodičům, aby neměli starosti nebo připomínky.

Dobře věděli, jak se na společné dovolené nudím, a tak mi nechali celkem volné pole působnosti, za což jsem jim byla vděčná.

Už nám zbývalo jen pár dní

O svém novém známém jsem se dozvěděla, že pochází z vnitrozemí – z hlavního města Sofie – a studuje na univerzitě. Naše zalíbení bylo vzájemné. Věděla jsem, že v dalších dnech pobytu se už rozhodně nudit nebudu.

Najednou jsem litovala, že jich už bude pouze šest. Před mými rodiči jsme se k sobě nechovali nijak důvěrně, ale když jsme byli sami, vodili jsme se za ruce, líbali se a objímali.

Přívěsek na památku

V den, kdy se blížila chvíle našeho odjezdu, za mnou přišel a přinesl mi něco na památku: krásný pozlacený přívěsek. Bulharsky na něm bylo napsáno mé jméno – Petra. Netušila jsem, zda ho někde koupil, nebo nechal vyrobit, ale udělal mi moc velkou radost.

V tu chvíli jsem ho pevně objala a do ucha mu zašeptala, že ho miluji. Pak ještě poslední polibek, poslední zamávání a letní lásce byl konec.

Život šel dál

Psali jsme si pak s Nikem asi půl roku, ale život šel dál. Vystudovala jsem vysokou školu, začala pracovat, po nějaké době jsem se provdala a přivedla na svět dvě děti.

Dávnou několikadenní lásku z Bulharska mi připomínal pouze onen přívěsek s mým jménem a pár fotografií. Nikovu adresu jsem ztratila – v krabici s „památkami“ zůstaly jen jeho dopisy, nikoliv obálky. Nepředpokládala jsem, že bych se s ním ještě někdy setkala.

Beztak bychom se po takové době asi ani nepoznali. Do Bulharska jsem se dostala znovu po třiceti letech. S pocitem nostalgie jsem se jednoho dne opět ocitla v témže kempu jako kdysi s rodiči. Vzpomínky se mi vrátily jako živé.

Měla jsem na sobě kvůli vzpomínkám i přívěsek od Nika. V letních šatech jsme se druhého dne po příjezdu procházeli kempem. Vtom jsem zaslechla, jak někdo lámanou češtinou volá moje jméno. Byl to on.

Poznala jsem ho i po těch letech, třebaže přibral a jeho tvář zdobil mužný knír. Poznal mě podle přívěsku, který mi kdysi daroval.

Vzpomínky

Bylo to neuvěřitelné shledání. Objali jsme se a dali si letmou pusu. Také Nik tu byl s rodinou. Došlo ke vzájemnému představování a po zbytek pobytu jsme měli v kempu dobré přátele.

Jezdíme od těch dob do Bulharska pravidelně, dnes už sami, bez dětí a s Nikem a jeho ženou se každé léto potkáváme. A já si tak každý rok vzpomenu na své dospívání a na to, jak jsem se poprvé zamilovala.

Petra V. (58), Brno