Na dětském hřišti se děly podivné věci, které si dodnes nedokážu vysvětlit. Kdosi roztáčel děti na kolotoči, houpal na houpačce… Dříve tam prý býval dětský hřbitov.

Když jsme se přistěhovali do této části města, netušili jsme, jaké tajemství se tu skrývá. Odpradávna se tu prý děly věci, nad nimiž zůstával rozum stát. Hned druhý den, co jsme se přistěhovali, jsem šla nakoupit do místního konzumu.

Tam se dala se mnou do řeči jedna stará paní. Vyprávěla mi, co všechno v těchto místech za padesát let už zažila. Doma má prý dva duchy, jeden je v kuchyni a druhý v ložnici.

Nemají se v lásce a někdy je slyší v noci, kolem třetí hodiny, jak se dohadují. Občas se až perou, a to pak padají věci na zem. Má prý z těch agresivních duchů strach.

Kolotoč v pohybu

Myslela jsem si, že je ta žena úplný blázen. Neměla jsem z těch jejích řečí vůbec dobrý pocit, tak jsem si raději vymyslela, že spěchám, a zamířila k domovu. Na hovory s pomatenci nejsem stavěná, říkala jsem si.

Ale pak se i mně samotné stalo několik divných věcí. Zejména na nedalekém dětském hřišti. Vypozorovala jsem, že přesně v poledne tu s sebou trhne kolotoč sám od sebe a začne se točit.

Houpačky se rozhoupou a několikrát jsem slyšela tichý dětský smích, ačkoli hřiště bylo úplně prázdné. Moje malé děti se vždy v tu chvíli začaly smát, dívaly se směrem k prolézačkám, které ale byly úplně opuštěné. Na koho se tedy smály?

Kde to hřiště stojí?

Když jsem se o tom bavila s jinými maminkami, tak mi potvrdily, že právě proto v poledne na hřiště nechodí. Místo, kde hřiště stojí, bylo prý dlouho prázdné. Byla to obyčejná louka. Prázdná uprostřed husté zástavby.

Nikdo nevěděl, proč na tom místě nikdo nic nepostavil. Vlastně se ani nevědělo, komu ten pozemek patří. Až vyšlo najevo, že tam stával kdysi dávno malý dětský hřbitov. Když jsem se to dozvěděla, nebylo mi moc příjemné tam s dětmi chodit.

Jenže Aničce se tam líbilo, a taky Tomášek už od rána nemluvil o ničem jiném, než o klouzačkách a kolotoči a také o kamarádech, kteří ho tam čekají. Přišlo mi to divné, protože si s ostatními dětmi nikdy moc nehrál.

Obě moje děti se na tom hřišti vždycky chovaly, jako by tam někdo byl, někdo neviditelný. Jednou jsem točila ten kolotoč plný dětí s jedním tatínkem, který tam byl se synem. A stala se divná věc. S velkou silou jsme roztáčeli děti jedním směrem.

Už dlouho, až jsem si říkala, že by to chtělo změnit směr. Přesně v tu chvíli, když mi ta myšlenka proběhla hlavou, mě nějaká podivná síla zabrzdila kolotoč pod rukama. Najednou se začal točit na opačnou stranu.

Pláč za zády

Ani ten cizí tatínek neměl tušení, proč kolotoč nabírá sám rychlost opačným směrem. Chvíli jsme na sebe koukali, a pak jsme společnými silami kolotoč zastavili, vytáhli své děti a hnali je domů.

Sem už nikdy nepřijdu, říkala jsem si pro sebe, ale mé děti se zdráhaly jít. Když jsem za námi zavírala vrátka hřiště, zaslechla jsem za zády dětský pláč. Otočila jsem se, kdo tak usedavě brečí. Za mými zády ale nikdo nestál.

Radka (56), Olomouc