Bylo to nejkrásnější léto mého života. Na takové se zkrátka nezapomíná. Ani na tu bolest, když mi můj milovaný oznámil, že už se nikdy neuvidíme.

S odstupem času jsem si uvědomila, že jsme byli opravdu skoro jako Danny a Sandy ze slavného filmového muzikálu Pomáda, největší pecky pro mládež na přelomu sedmdesátek a osmdesátek.

S tím rozdílem, že letní láska těch dvou se odehrávala na břehu moře, zatímco ta naše poblíž rybníka zvaného Bahňák.

Ceduli Zákaz koupání pravidelně začátkem léta někdo hodil do roští a všichni jsme se tu koupali ostošest, aniž vadilo, že jsme vylézali po uši zabahnění a někdy i s vyděšenou žabkou ve vlasech anebo v košíčku podprsenky.

Prázdniny byly nádherné a příliš krátké, jak už to tak bývá. Nebezpečně se blížil začátek školního roku a s ním poslední ročník střední školy.

Gymnázium, na které jsem chodila, byla oprýskaná budova ze začátku dvacátého století ve stinné křivolaké ulici plné kaštanů a lip.

Danny Zuc­co – můj ideál z filmu, kterého hrál úchvatný Travolta, se ve skutečnosti jmenoval Jarda a nikdo mu neřekl jinak než Jarouš. Byl to zdejší velký frajer, měl motorku, brýle proti slunci a koženkovou bundičku.

Nosil džíny, teta mu je ušila z rolety v paneláku, tehdy se lidé k takovým řešením běžně uchylovali, džíny byly nesehnatelné. Moc mu to slušelo.

Celé tři gymnaziální roky jsme si jeden druhého okázale nevšímali, což se o prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem dramaticky změnilo.

Dva vodníci

V Bahňáku bylo koupání zakázáno, protože rybník byl vybagrovaný a nacházely se tam nebezpečné víry. Zrovna jsem vycházela z krámu s pytlíkem housek, když jsem tamodtud zaslechla křik. Běžela jsem tím směrem, v rybníku se topila Kvasničková ze šesté bé.

Zahodila jsem housky a skočila pro ni. Zaznamenala jsem, že přibíhá a skáče ještě někdo. Možná mi to zachránilo život, bůhví, jak by to dopadlo, kdybych na Kvasničkovou byla sama.

Společně s Jaroušem jsme ji vytáhli, příšerně kašlala, a tak bylo jasné, že je naživu. Odnesli jsme ji domů a předali lamentující matce, která vykřikovala: „Kolikrát jsem ti říkala, abys do toho bagráku…“ Pak zabouchla dveře a nic víc už jsme neslyšeli.

„Jsi dobrá,“ řekl s uznáním Jarouš a nasadil si sluneční brýle na mokrý obličej. Kapala z nás voda jako z vodníků. Uvědomila jsem si, že vypadám příšerně. „Ty jsi dobrej,“ mínila jsem.

Za námi se znovu otevřely dveře, maminka Kvasničkové nám dojatě děkovala za záchranu dceřina života. „Řekněte, co pro vás mohu udělat,“ nabízela. „Přejte si cokoli, je to předem splněno.“

Do kina

Jarouš se hluboce zamyslel a navrhl, aby nám paní Kvasničková, která prodávala lístky v biografu, poskytla dvě vstupenky na italskou komedii, kterou zrovna dávali. „Ať nemusíme stát v tý příšerný frontě jako vždycky,“ vysvětlil.

Paní Kvasničková odpověděla, že naše přání samozřejmě vyplní, a já jsem si se zběsile tlukoucím srdcem uvědomila, že Jarouš mě zve do kina.

A tak jsme večer s Jaroušem frajersky obešli frontu, která se táhla dolů ze schodů až ven, a usedli na pěkná místa do poslední řady v místním malém biografu. Tak začala naše letní láska, příliš krásná a příliš krátká.

Na sklonku prázdnin mi Jarouš stísněně přiznal, že se stěhuje s rodiči až do Prahy, kde otec nastupuje do nějakého významného zaměstnání. „Takže my se už neuvidíme,“ vydechla jsem hlasem plným hrůzy.

Stáli jsme v objetí na břehu Bahňáku. Bylo to skoro jako v tom filmu. Jen nehrála hudba a nehučelo moře.

Radši studuj

Nechtělo se mi žít. První školní den jsem ani nekoukla dozadu do míst, kde Jaroušova lavice zela zoufalou prázdnotou. Ře­kla jsem mámě, že se už nikdy v životě na žádného kluka ani nepodívám. „To je dobře, radši studuj,“ odpověděla mi krutě.

Vůbec nechápala bouři v mé duši. Uběhlo čtrnáct dní, možná ještě víc, a Jarouš se vrátil do své zadní lavice u okna. Ze stěhování jeho rodiny sešlo, na jeho otce někdo žaloval, našli mu politický škraloup a poslali ho šupem zpátky do rodného městečka.

Nemohla jsem se dočkat konce vyučování. Vysílala jsem k Jaroušovi nadšené pohledy. On však vypadal sklesle a pomalu se mým směrem ani nepodíval. Po vyučování jsem se mu vrhla do náruče, ale skoro mě nevnímal. „V domě je zemětřesení,“ řekl chmurně.

„Tátu odevšad vyhodili. Máma brečí. Nechce se mi jít domů.“ Měl příšernou náladu. Změnil se, byl najednou jiný. „Ty nemáš radost, že se znovu vidíme? Že spolu budeme chodit i do čtvrťáku?“ pípla jsem vyděšeně.

Byl to už někdo jiný

Připustil, že má, ale znělo to spíš otráveně. Letěla jsem domů, praštila školní taškou do kouta a brečela až do večeře. Ale ano, jako zázrakem se vrátil, ale byl už někdo jiný. Jako by ho v té Praze vyměnili. Už to nebyl ten úžasný veselý kluk z prázdnin.

Našel si jinou holku? Toho jsem se bála nejvíc. Z jeho návratu jsem se radovala zjevně nejen já. I jiným se rozzářily oči. „Nejsi jediná na světě, děvenko,“ řekla mi s pohrdáním třídní krasavice Andula.

„Takže ty máš něco s Andulou, jo?“ zasyčela jsem na hocha svého srdce druhý den před školou. „Co blázníš?“ divil se. Zdálo se mi, že vypadá provinile. Dobře, řekla jsem si v duchu mstivě. Když ty Andulu, tak já Míru.

Ucházel se o mě už dlouho, ale dávala jsem mu najevo, že nemá nejmenší šanci. Teď ji dostane. Nazítří jsem se významně procházela kolem Bahňáku ruku v ruce s Mírou. Byl jiný než Jarouš, asi vlastně lepší. Nepil, nekouřil, sportoval.

A pyšně si mě vedl po louce, bylo vidět, že má z naší nečekané schůzky radost. Hned se to rozkřiklo. Moje rodina jásala, přesně takového hocha si vedle mě představovali. „Toho se drž, zlatíčko,“ poznamenala máma.

Čekal před školou

„Je to hodný chlapec, sportovec, studijní typ. Mám radost, žes dostala rozum. Ten tvůj Jarouš se mi nelíbil,“ dodala máma. Babička chmurně poznamenala: „Roste pro šibenici, ten Jarouš,“ a pokřižovala se.

Měla bych mít bývala radost, že mého nového chlapce mi doma schválili, ale moc šťastná jsem nebyla. Je to spíš hrozná nuda chodit s klukem, nad nímž vaše rodina vykřikuje nadšením. Ráno na mě Jarouš číhal před školou.

Přecházel tam, jak tvrdil, od půl osmé, ač obvykle chodíval pozdě. „Ty něco máš s tím kašparem, jo?“ syčel vztekle. To mi spravilo náladu. Zdálo se, že žárlí. „Naši z toho mají radost,“ zlomyslně jsem se pousmála. „To víš, vzornej kluk.

Nekouří, sportuje, pivo mu nechutná.“ Rozzuřil se: „Nedělej ze mě padoucha, jo? Nevšimla sis, že hraju fotbal? Včera jsem dal dva góly.“ Byl fakticky rozčilený. Pochopila jsem, že mu na mně záleží.

Cigaretu, kterou si strčil frajersky za ucho, hodil do koše na odpadky. To bylo smířlivé gesto. Usmáli jsme se na sebe.

Po maturitě

V hlavě mi burácela hudba z Pomády. Danny a Sandy se k sobě vrátili. Nastaly krásné časy. Na ten báječný rok, kdy jsme chodili do čtvrtého ročníku a koncem května maturovali, nikdy nezapomenu.

Pravda, věnovali jsme se spíš sami sobě, než učení, a podle toho naše maturitní vysvědčení vypadala, ale to nebylo zas tak důležité. Hlavní bylo, že naše láska snad ještě zesílila.

Lidé z městečka nám neřekli jinak než Danny a Sandy, možná jsme tu filmovou dvojici opravdu trochu připomínali. Na naši svatbu, která se konala o prázdninách po maturitě, se přišlo podívat celé široké okolí.

Někteří nevěřili, že nám to vyjde, připadali jsme jim prý na manželství příliš mladí. Ozývaly se řeči, že jsme měli ještě počkat, že láska není všechno, když chybí rozum. Ale zlí jazykové se mýlili. Naše manželství je i po desítkách let spokojené.

Vím, že jsem v Jaroušovi našla toho pravého. Takové štěstí zdaleka každého nepotká, a tak si toho nesmírně vážím. Užíváme si život plnými doušky, obklopeni našimi dvěma dětmi a pěti vnoučaty.

Ladislava (61), jižní Čechy