Moje matka dělala celé rodině starosti. Špatně chodila, polehávala, o nic se nezajímala. Lámali jsme si hlavu, jak ji rozveselit.

Matce bylo přes osmdesát, chodila čím dál hůř a jaksi ztrácela motivaci, proč dál žít. Přitom jsme se o ni vzorně starali, celá rodina. Nebyla to žádná nebohá, opuštěná stařenka, o niž nikdo nejeví zájem. Všichni jsme ji navštěvovali:

můj muž a já, moje sestra, tři vnuci. Výsledek se však nedostavoval a stařenka valem scházela. „Měli byste ji rozchodit,“ upozorňoval její lékař. „Jakmile si lehne a nevstane, povede to ke špatným koncům.“ Nevěděli jsme si rady.

Tomáš, můj syn, upozornil, že babička stále mluví o jakési své dávné kamarádce Anežce z Podkrkonoší, kterou celá léta neviděla, ale psávaly si dopisy a pohledy. „Kdybych tak mohla ještě jednou mluvit s Anežkou,“ povzdychla si prý. A tak zasedla rodinná rada a rozhodli jsme, že babičce Anežku přivezeme.

Je mi líto

Když jsme po menším bloudění konečně dorazili k bílému domku s okny plnými muškátů a zazvonili s nadějí, že se ze dveří vykolébá bělovlasá Anežka a bez odporu, ba s radostí se nechá odvést za dávnou kamarádkou, vyšla mladá žena.

Bez úsměvu nás vyslechla a smutně pokrčila rameny: „Je mi to moc líto, ale babička před dvěma měsíci zemřela.“

Poklesli jsme na duchu. Místo abychom matku povzbudili setkáním s Anežkou, o kterém snila, budeme jí muset sdělit zdrcující novinu, což ji ještě více rozesmutní a půjde to s ní od desíti z pěti.

Vystoupili jsme před babiččiným domem z auta a radili se, kdo jí to řekne. Tomáš byl toho názoru, že bude nejlepší nic neříkat, manžel namítal, že tak důležitou věc by se přece dovědět měla. Začali jsme se všichni tři hádat. Potom jsme si všimli toulavého kotěte, postávalo u popelnic.

Zrzeček

„Vezmeme ho babičce, to ji rozveselí,“ mínil Tomáš. „Ty ses zbláznil,“ ťukal si na čelo můj muž. „Sotva chodí. Jak se asi postará o kotě?“ Tomáš s ním nediskutoval, popadl kočičku a hnal se k výtahu. Utíkali jsme za ním.

„To fakt není dobrý nápad!“ volal můj muž. S Tomášem jsme však nehnuli. Sotva se babička došourala ke dveřím a otevřela je, už měla zvířátko v náručí. „To je krásný zrzeček!“ rozzářila se. „Čípak je?“ Tomáš odpověděl: „Přece tvůj, babi.“ Ničemu se nedivila:

„Vážně? Tak to se o něj musím hned začít starat. Podáte mi mléko? Musí přece dostat mlíčko.“ S úsměvem pozorovala, jak zrzavé kotě, zjevně velice hladové, spokojeně pije.

Oddechli jsme si a můj muž s uznáním poklepal Tomášovi po rameni. Měl pravdu. Babička vedle zrzečka jako by zázrakem ožila, koťátko jí vrátilo radost ze života.

Irena (68), severní Čechy