Hrnul se do naší řady těsně poté, co zhasli v sále a měl začít film. Usadil se vedle mě. Cítila jsem tu čerstvou hlínu a ten vlezlý chlad, který z něho šel…!

Tenhle příběh mi vždy vytane v mysli, jako by se to stalo včera. Venku lilo jako z konve. Nejlepší chvíle na to, strávit dvě hodiny v kině. Dodnes si pamatuji dlouhé fronty na lístky, kdy byl člověk napnutý do poslední chvíle, jestli film vůbec uvidí.

Když jsem usedla do středu na desítku desáté řady, ulevilo se mi, těšila jsem se, až začne film. Neuběhly ještě ani první titulky, když se řada, ve které jsem seděla, zavlnila znovu.

Poslední divák se probíjel s mnoha omluvami a úklony k prázdné sedačce vedle mě. „Promiňte, sedíte na mém čísle!“ zahřímal nade mnou. Nemohla jsem tomu uvěřit!

Jako led

„To je snad teď jedno – tady máte volné místo vedle!“ odpověděla jsem a jen neochotně brala svůj mokrý plášť ze sousedního opěradla„Chci se sednout na své místo!“ trval na svém a já si tedy přesedla. Jakmile usedl, ucítila jsem podivný zápach.

Jako by v mé blízkosti někdo vyhloubil čerstvou jámu a vytrhal kořeny rostlin. Ten odér byl natolik intenzivní, že jsem si zacpala nos.

V kombinaci se zmoklým sakem, který si příchozí nechal na sobě, byl zápach nesnesitelný a nedovoloval mi soustředit se na děj filmu. „Promiňte – ten loket, kdybyste si ráčila dát více k sobě, tohle je můj prostor!“ ozvalo se.

Neochotně jsem ruku posunula směrem k sobě. Dotkla jsem se přitom jeho ruky, byla chladná jako led. Tělem mi proběhl mrazivý pocit. Jako by vedle mě někdo otevřel dokořán mrazírenský box.

Poslední film

„Víte, tohle je můj poslední film. Viděl jsem ho už desetkrát a moc času mi nezbývá. Vždy si sedám na číslo 10 v desáté řadě. Už je tomu spousty roků!“ Vůbec jsem nerozuměla, co tím chtěl říct.

A pak, v následujících minutách se začal podivně kroutit a pokoušel si svléci mokré sako. Z kapes jeho oděvu se začalo cosi sypat. Byla to hlína.

Tak proto ten podivný zemitý zápach, říkala jsem si a současně si říkala, co je to za pobudu, když se mu z kapes smradlavého saka sype hlína. „Je tu dost zima, víte, na zimu si člověk zvyká těžko. Ale pořád lepší, než kdyby byl člověk spálen!“ dodal.

Kroutila jsem hlavou. Po zbytek filmu seděl a nehýbal se. Až teprve, když film skončil a v sále se rozsvítilo, mohla jsem si podivného muže lépe prohlédnout. Neuvěřitelně hubený, tváři dominoval veliký nos. Vše na něm bylo zchátralé.

Umouněné staré sako, košile, která nikdy neviděla žehličku, a pak ta hlína! Beze slov se zvedl a odešel. Vrtalo mi hlavou, co je to asi za člověka. „Kupuje si tu někdo stále stejné místo v desáté řadě?“ ptala jsem se prodavačky lístků.

Zemřel

„Kupoval, náš soused. Dříve pracoval u filmu. Chodil pak do kina na stejné filmy i desetkrát. Před týdnem ale zemřel! Ale, jako bych ho tu dnes znovu viděla. Ten pán mu byl tak podobný. A také chtěl desítku v desáté řadě.

Skoro bych věřila na duchy!“ odpověděla. Následující den měl nebožtík, o němž mluvila, pohřeb. A v kině už se od té doby nikdo, kdo by chtěl sedět jen v desáté řadě číslo deset, nikdy neobjevil.

Irena (63), Liberecko