Vím, že mladí by měli poznávat svět. Nikdy jsem svou dceru nenutila sedět doma. Věděla jsem, že se vždy vrátí zpět. Jenže vnučka se vrátit nechce.
Už jako malá holka jsem měla boty z toulavého telete. Všichni se mi smáli, že jsem byla neposedná a zvídavá. Těšila jsem se na všechny školy v přírodě a tábory, byla jsem zkrátka společenská.
Jako studentka jsem jezdila na výlety po naší zemi, a když jsem si našla partnera, který dělal na dráze, tajně jsem snila o tom, že nám zařídí nějaké jízdenky do zahraničí a budeme cestovat. To se mi vlastně splnilo.
Náš koníček
I když jsme tehdy mohli cestovat jen po „východním bloku“, byla jsem šťastná. Když jsme se s Honzou vzali a měli děti, jezdili jsme s nimi k moři k Baltu a do Primorska v Bulharsku. Cestování bylo naším společným koníčkem a tuto lásku převzaly i naše děti.
Syn si po revoluci založil cestovní kancelář a dcera se stala letuškou. Létala po celém světě, vždy se ale vrátila domů. Obě děti si založily své rodiny a postavily domky poblíž toho našeho. Všechna vnoučata jsem tak měla na očích a ráda a často je hlídala.
Až do Ameriky
Nejstarší vnučka Jana byla moje zlatíčko. Nejspíš proto, že se narodila jako první, měla jsem na ni nejvíce času a vytvořil se mezi námi blízký vztah. Taky byla dlouho jediná, protože další vnouček se narodil až když bylo Janičce pět.
Po Matýskovi se rychle za sebou narodili další dva vnuci. Kluci. A u toho už zůstalo. Jana je z mých vnoučat jediná holčička, a navíc mi byla tak podobná! Já se v ní viděla.
Zdědila po mně nejen oči a úsměv, ale i talent na ruční práce, malování a cit pro kytičky. Zahrádka byla naším královstvím. Kluci byli úplně jiní. Jako z divokých vajec. Samé bojovky a auta! Tady musel nastoupit můj muž, který naštěstí šel v tu dobu do důchodu.
S vnuky si proto vytvořil lepší vztah on než já. Vím, že bych to jako babička neměla říkat, ale Janu jsem zkrátka měla ze všech svých vnoučat nejraději. Celá rodina na ni byla právem hrdá, protože ve škole patřila mezi premianty, a to i na vysoké.
Dostala dokonce nabídku na studium v zahraničí. Odešla studovat až do Ameriky, dmula jsem se pýchou. Původně tam měla strávit jen pár měsíců, jenže se zamilovala a už tam zůstala. Našla si tam přítele, vzala si ho, mají domek v Kalifornii a už dvě malé děti. Moc se mi po ní stýská!
Jsou tak daleko
Občas si napíšeme, kvůli ní jsem si dokonce pořídila Facebook a další sociální sítě, o nichž jsem si myslela, že mě minou. Teď na nich válím jen proto, abych slyšela a viděla milovanou vnučku a její děti, které znám jen z fotek.
Jsou ještě malé na let letadlem a já si na tak dalekou cestu netroufám. Nejvíc mě mrzí, že je Jana neučí moc česky. Jak si s nimi budu povídat, až je jednou potkám? Ovšem pokud se toho dožiju. Manžel mě přemlouvá, že bychom tu cestu přes oceán zvládli.
Já ale nevím! I když jsem byla vždycky do cestování dychtivá, najednou mám strach, že to nezvládneme. A tak sedím doma a čekám, že se stane zázrak. Že se třeba Jana i s rodinou přestěhují do Čech…
Renata (74), Děčínsko
