Stáňa je taková nenápadná. Vždycky byla, ale srdce měla ze zlata. Odjakživa! Sama jsem se o tom přesvědčila.
Nějak tomu musel chtít osud, že nás dvě svedl dohromady. Já byla spíše divoká a střelená, Stáňa přesný opak. Klidná, tichá, vyrovnaná a rozumná. Zatímco já střídala rozhodnutí nějak od boku, ona zvažovala. Kolikrát jsem si ji kvůli tomu dobírala.
Že si nenajde ani pořádného kluka, když pořád rozumuje a váhá. Ukazovala jsem jí, že to jde i jinak. A střídala kluky. Stáňa se ale nenechala vykolejit a říkala mi, že tohle není ta dobrá cesta k nějakému smysluplnému a spokojenému životu. Já to neřešila, ale teď jí musím dát za pravdu.
Tohle já neberu
Co ví ztřeštěná holka o nějakém smysluplném a spokojeném životě, když se chce přece hlavně bavit? „Tohle já neberu,“ odpálkovala jsem její rozumné varování. A pak mi to najednou docvaklo. Jak to asi bylo s mou pověstí.
Brzdi, holka!
Když jsem zaslechla partičku spolužáků, jak si povídají, vytahala mě za uši jediná věta. „Hanka jde s každým!“ Tohle si dovolil o mně říct Petr, kterému jsem dala zrovna kopačky.
Jasně, mluvil z pomsty, ale já si najednou uvědomila, co se to o mně nese za informaci. Hanka jde s každým. A ti kluci si z toho dělali legraci. Jako by každý z nich chtěl holku, kterou jiný nemá. To jsem svěřila i Stáně. A ona mi dala studenou sprchu.
„To víš, že to nepřiznají, ale skoro každý chce jedinečnou ženskou, nechce se s nikým o ni dělit!“ A já se najednou někam propadla. Jak to, že mě nikdo nevaroval. Jak to, že to těm klukům zjevně nevadilo? Byla jsem jim dobrá na zkoušku!
A pak si najdou tu opravdovou! „Brzdi, holka,“ řekla mi Stáňa, která nelovila ve stejných vodách jako já. Ona moc nelovila, všichni o ní říkali, že je chladná a divná. Jen já jsem cítila, že má zlaté srdce, že by se pro druhé rozdala. Dokonce pomáhala v nějakém domově důchodců, dělala tak staříkům společnost.
Všechno má svůj čas
„Nechodí za nimi jejich děti, tak mají aspoň mě,“ vysvětlila mi, že k nim chodí nepravidelně, aby to nebrali jako nějakou službu. „Jsem prostě jejich nečekaná návštěva. A oni vždycky pookřejí, vím, že mě rádi vidí a těší se, že zase přijdu.
Je s nimi docela sranda, když vyprávějí o svých životech.“ Od rozumných staříků se prý naučila, že všechno má svůj čas. A když jsem se zamilovala, opravdu zamilovala, byla to Stáňa, která to poznala. Ne já!
„Vidíš, všechno má svůj čas,“ pochválila mi Jirku, medika, který do mě vrazil na ulici. Byl do něčeho zahloubaný, pak mi řekl, že myslel na jednu těžkou zkoušku.
A já jsem se nehihňala jako praštěná. Zaujala jsem ho. Srdíčko mi nějak bušilo jinak, a pořád jsem to netušila. Až to odhalila Stáňa. „Jsi zamilovaná!“
Pořád spolu
Vdala jsem se a Stáňa mi byla za svědka, pak jsem to já oplatila jí. Žijeme smysluplným a spokojeným životem, a já vím, že vždycky se mohu na moji kamarádku obrátit, když tápu, nevím.
Má to hned vyřešené, jen mě občas musí dost přesvědčovat, že je to správná cesta. Vypadám jako bez názoru, jenže já už nechci dělat chyby. A ty jsem dělala, když jsem si myslela, že je to správné. Stáňa je mi velkou oporou a vrbou, jíž se mohu svěřit se vší. Je úžasné někoho takového mít!
Hana T. (57), Svitavy
