Jako nezaměstnatelná padesátnice jsem si připadala vyřízená. Moje kamarádka, mě ale přivedla na úžasný nápad. Hlídám psy lidem na dovolené.

Po třiceti letech v jednom zaměstnání, kde jsem se cítila být odbornicí na svém místě, přišla najednou ledová sprcha. Namísto toho, abych dostala odměnu za svou loajalitu, přišla výpověď.

Neustála jsem ten šok bez slz a smutku, který se mi usadil v duši. Dostala jsem sice velkorysé odstupné, čas ale běžel jako splašený kůň, peníze na mém účtu přirozeně ubývaly a pořádný příjem jsem neměla žádný.

Říkali, že se ozvou

Pár týdnů jsem v podstatě proválela na gauči s kapesníky v ruce a zírala na telenovely. V hlavě jsem měla prázdno. Až po dvou týdnech jsem se konečně zvedla a začala hledat zaměstnání.

Děti a známí mi volali, co kde viděli za inzerát nebo zaslechli, že se hledá šikovná pracovnice. třeba i na poloviční úvazek. Zatím. Začala jsem obcházet výběrová řízení. Všude mi dávali podivné otázky a pak mi řekli, že se ozvou. Většinou se neozvali. Už jsem se chystala vyrazit s potupou na pracák…

Hlídat psy?

Plížila jsem se k tomu místu, kam jsem doufala, že v životě nevkročím. Že ze mě nikdy nebude nezaměstnaná. Když jsem míjela kavárnu, kde pracuje moje spolužačka, stála právě venku a psala na tabuli denní nabídku. Svěřila jsem se jí, co mě trápí.

„Holka,“ řekla najednou, „nechtěla bys hlídat psy? Ty to s nimi přece umíš, vždycky jste doma mívali psy! A víš, co lidí teď jede na dovolenou a musí platit za psí hotely?

A hned bych o dvou paničkách věděla.“ Ještě ten den jsem se s těmi dámami, o nichž mluvila, sešla a domluvily jsme se. Od té doby hlídám lidem pejsky. Je to práce, o které se mi ani nesnilo, a která mi i slušně vydělává.

Jsou se mnou spokojena jak zvířata, tak jejich páníčkové. Vracejí se ke mně pravidelně a každý rok přibývají další.

Vlasta (58), Brno