Domů     Nemohla jsem tu nechat syna napospas osudu
Nemohla jsem tu nechat syna napospas osudu
3 minuty čtení

Když mi diagnostikovali rakovinu, bylo mému postiženému synkovi šestnáct let. Musela jsem tu být pro něho ještě alespoň dva roky. A ty mě vrátily do života.

Mateřská láska je mocná. Když se mi narodil syn s mentálním postižením, byla jsem tu pro něho. Rozbilo mi to manželství, ale mého jediného dítěte jsem se nemohla vzdát.

Zasáhlo to i mou profesi, musela jsem si najít práci, která by mi umožňovala chodit se synem po lékařských vyšetřeních a vozit ho kaž­dý den do speciální školy. O nového partnera, který by si mě s takovou zátěží vzal, jsem nezavadila.

Tak jsme žili jen se synem, nebylo to lehké, ale mně se povedlo Davídka stabilizovat, naučit ho základní návyky. Jít ven sám ale nemohl. Byl by ztracený. V patnácti jsem mu našla denní stacionář, který měl stejný režim jako škola a syn tam chodil moc rád.

Jenže pak přišla ta strašná rána! Cítila jsem se unavená více než obvykle, ale říkala jsem si, že už nejsem nejmladší.

Blíží se konec

Šla jsem ale nakonec k lékaři. Ten mě poslal na vyšetření, které přineslo šokující zprávu. Měla jsem rakovinu v takovém stadiu, že se nedala operovat. Dávali mi jen půl roku života. Já tu ale musela být pro svého tehdy šestnáctiletého syna.

To, že bych ho nechala napospas osudu, bylo pro mě nepřijatelné. Začala jsem hledat dobré zařízení, kde by mohl žít a byl by tam hlavně šťastný. Našla jsem je, ale bylo až od osmnácti let.

Každý večer jsem si říkala, že tu musím ty dva roky ještě být, než tam bude moci nastoupit. Bojovala jsem o každý den, každé nové ráno a večer se před spaním přesvědčovala, že se druhý den zase probudím, protože musím!

Tak uběhl půlrok, který mi lékaři dávali, a já tu byla dál. Uběhl rok a můj cíl se začal blížit. Až konečně přišla chvíle, kdy bylo Davidovi osmnáct a já ho s úlevou předala do jeho nového domova.

Můžu žít!

A teď už můžu zemřít! Sbalila jsem si doma tašku a vyrazila do nemocnice. „Sestřičko, tu tašku už ani nevybalujte! Já jsem přišla zemřít!“ lehla jsem si do postele a zavřela oči smířená s osudem. Když byla druhý den vizita, poslali mě lékaři na vyšetření.

Jako božskou hudbu jsem pak slyšela, jak mi jeden z nich říká, že je rakovina zázrakem fuč! Když jsem přišla domů, posadila jsem se do křesla a říkala si, že teď konečně můžu žít!

O syna je postaráno, vezmu si ho vždy na víkend a v týdnu můžu jít do divadla, jet na výlet. A právě v divadle jsem si našla nakonec přítele, jehož má můj syn rád. A on jeho!

Božena (63), Praha

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud