Když mi diagnostikovali rakovinu, bylo mému postiženému synkovi šestnáct let. Musela jsem tu být pro něho ještě alespoň dva roky. A ty mě vrátily do života.
Mateřská láska je mocná. Když se mi narodil syn s mentálním postižením, byla jsem tu pro něho. Rozbilo mi to manželství, ale mého jediného dítěte jsem se nemohla vzdát.
Zasáhlo to i mou profesi, musela jsem si najít práci, která by mi umožňovala chodit se synem po lékařských vyšetřeních a vozit ho každý den do speciální školy. O nového partnera, který by si mě s takovou zátěží vzal, jsem nezavadila.
Tak jsme žili jen se synem, nebylo to lehké, ale mně se povedlo Davídka stabilizovat, naučit ho základní návyky. Jít ven sám ale nemohl. Byl by ztracený. V patnácti jsem mu našla denní stacionář, který měl stejný režim jako škola a syn tam chodil moc rád.
Jenže pak přišla ta strašná rána! Cítila jsem se unavená více než obvykle, ale říkala jsem si, že už nejsem nejmladší.
Blíží se konec
Šla jsem ale nakonec k lékaři. Ten mě poslal na vyšetření, které přineslo šokující zprávu. Měla jsem rakovinu v takovém stadiu, že se nedala operovat. Dávali mi jen půl roku života. Já tu ale musela být pro svého tehdy šestnáctiletého syna.
To, že bych ho nechala napospas osudu, bylo pro mě nepřijatelné. Začala jsem hledat dobré zařízení, kde by mohl žít a byl by tam hlavně šťastný. Našla jsem je, ale bylo až od osmnácti let.
Každý večer jsem si říkala, že tu musím ty dva roky ještě být, než tam bude moci nastoupit. Bojovala jsem o každý den, každé nové ráno a večer se před spaním přesvědčovala, že se druhý den zase probudím, protože musím!
Tak uběhl půlrok, který mi lékaři dávali, a já tu byla dál. Uběhl rok a můj cíl se začal blížit. Až konečně přišla chvíle, kdy bylo Davidovi osmnáct a já ho s úlevou předala do jeho nového domova.
Můžu žít!
A teď už můžu zemřít! Sbalila jsem si doma tašku a vyrazila do nemocnice. „Sestřičko, tu tašku už ani nevybalujte! Já jsem přišla zemřít!“ lehla jsem si do postele a zavřela oči smířená s osudem. Když byla druhý den vizita, poslali mě lékaři na vyšetření.
Jako božskou hudbu jsem pak slyšela, jak mi jeden z nich říká, že je rakovina zázrakem fuč! Když jsem přišla domů, posadila jsem se do křesla a říkala si, že teď konečně můžu žít!
O syna je postaráno, vezmu si ho vždy na víkend a v týdnu můžu jít do divadla, jet na výlet. A právě v divadle jsem si našla nakonec přítele, jehož má můj syn rád. A on jeho!
Božena (63), Praha
