Domů     Nemohla jsem tu nechat syna napospas osudu
Nemohla jsem tu nechat syna napospas osudu
3 minuty čtení

Když mi diagnostikovali rakovinu, bylo mému postiženému synkovi šestnáct let. Musela jsem tu být pro něho ještě alespoň dva roky. A ty mě vrátily do života.

Mateřská láska je mocná. Když se mi narodil syn s mentálním postižením, byla jsem tu pro něho. Rozbilo mi to manželství, ale mého jediného dítěte jsem se nemohla vzdát.

Zasáhlo to i mou profesi, musela jsem si najít práci, která by mi umožňovala chodit se synem po lékařských vyšetřeních a vozit ho kaž­dý den do speciální školy. O nového partnera, který by si mě s takovou zátěží vzal, jsem nezavadila.

Tak jsme žili jen se synem, nebylo to lehké, ale mně se povedlo Davídka stabilizovat, naučit ho základní návyky. Jít ven sám ale nemohl. Byl by ztracený. V patnácti jsem mu našla denní stacionář, který měl stejný režim jako škola a syn tam chodil moc rád.

Jenže pak přišla ta strašná rána! Cítila jsem se unavená více než obvykle, ale říkala jsem si, že už nejsem nejmladší.

Blíží se konec

Šla jsem ale nakonec k lékaři. Ten mě poslal na vyšetření, které přineslo šokující zprávu. Měla jsem rakovinu v takovém stadiu, že se nedala operovat. Dávali mi jen půl roku života. Já tu ale musela být pro svého tehdy šestnáctiletého syna.

To, že bych ho nechala napospas osudu, bylo pro mě nepřijatelné. Začala jsem hledat dobré zařízení, kde by mohl žít a byl by tam hlavně šťastný. Našla jsem je, ale bylo až od osmnácti let.

Každý večer jsem si říkala, že tu musím ty dva roky ještě být, než tam bude moci nastoupit. Bojovala jsem o každý den, každé nové ráno a večer se před spaním přesvědčovala, že se druhý den zase probudím, protože musím!

Tak uběhl půlrok, který mi lékaři dávali, a já tu byla dál. Uběhl rok a můj cíl se začal blížit. Až konečně přišla chvíle, kdy bylo Davidovi osmnáct a já ho s úlevou předala do jeho nového domova.

Můžu žít!

A teď už můžu zemřít! Sbalila jsem si doma tašku a vyrazila do nemocnice. „Sestřičko, tu tašku už ani nevybalujte! Já jsem přišla zemřít!“ lehla jsem si do postele a zavřela oči smířená s osudem. Když byla druhý den vizita, poslali mě lékaři na vyšetření.

Jako božskou hudbu jsem pak slyšela, jak mi jeden z nich říká, že je rakovina zázrakem fuč! Když jsem přišla domů, posadila jsem se do křesla a říkala si, že teď konečně můžu žít!

O syna je postaráno, vezmu si ho vždy na víkend a v týdnu můžu jít do divadla, jet na výlet. A právě v divadle jsem si našla nakonec přítele, jehož má můj syn rád. A on jeho!

Božena (63), Praha

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může