Připadala jsem si stará a bála jsem se, že už nikdy nikoho nenajdu. Po druhém, perném rozvodu jsem zahořkla a žila zcela osaměle.

Padesátka mi nevadila, anebo mi lépe řečeno vadila daleko míň než mým vrstevnicím, ale šedesáté narozeniny mi podrazily nohy. Už nikdy nenajdu chlapa, kterého bych zajímala, říkala jsem si zasmušile a prohlížela si svoje fotky z mládí.

Kdysi jsem si je nechala zarámovat a pověsila všude možně, nedávno se tiše stěhovaly do nejspodnějších šuplíků. Už jsem se na ně nemohla koukat. Štíhlá, šťastná, usměvavá, dlouhovlasá. Nic z toho už nejsem.

Po dvou rozvodech, vyčerpávající válce s dcerou, která mi nikdy neodpustila, že jsem jejímu otci utekla za jiným, několika operacích, jedné z nich závažné, a permanentní finanční tísni jsem byla jen stín té někdejší veselé dívky, které muži klečeli u nohou.

Léto končilo, to mě naplňovalo hlubokým smutkem i v šestnácti, natož teď. U řeky se válely kelímky od limonád a žlutohnědé listí. Přicházel podzim. Lufťáci odfrčeli a my domorodci tu teď zůstaneme sami, napospas ponecháni plískanicím, meluzíně a pesimismu.

To Martin, můj druhý muž, předělal chatičku po dědovi na celoroční bydlení. Byl šikovný, sympatický, přátelský, myslela jsem, že spolu zestárneme, teď si to myslí jeho třetí žena.

Nestěžuji si

A přebývat v chatové osadě během podzimu a zimy bylo jen pro otrlé. Autobus tu staví ráno a večer, do nejbližšího obchodu je to sedm kilometrů daleko, když prší, většinou se jedná o celodenní lijavec, když sněží, probudím se a nejdou otevřít dveře ani okenice.

Ale nestěžuji si. Je to svým způsobem romantické. Byt jsem přenechala dceři, abych si ji alespoň trochu usmířila. Jsem v důchodu a procházky v lesích kolem chaty mě nabíjejí energií.

Akorát že tu někdy ve vzpomínkách potkávám mladší verzi sebe samé a je mi z toho smutno. Kdysi jsem si tu připadala jako víla, dnes mám vrásky, zubní protézu a deprese.

Za ručičku

Nicméně koncem toho léta jsem tu potkala i zcela nečekanou postavu. Kde se vzal, tu se vzal – Pepa. Chodili jsme spolu, když jsem za starých dobrých časů sem jezdila s rodiči.

Bylo nám tuším patnáct roků, vodili jsme se za ručičku a Pepa vykládal, že cítí v kostech, že spolu budeme žít. Jenže láska v tom věku bývá tak pomíjivá… „Pepo?“ zvolala jsem překvapeně. Otočil se a doširoka se usmál. Poznal mě.

„Žena mě vyhodila,“ pokrčil rameny poté, co jsem se ho zeptala, co ho sem přivádí. „Budu přežívat na chatě,“ dodal. Rozesmála jsem se: „Mně zas utekl manžel. Na chatě přežívám už druhým rokem.“ Oba jsme zářili, bylo to zjevné.

Ve dvou se to lépe táhne, zejména je-li potřeba prohazovat cestu závějemi anebo vydržet bez elektřiny, když padnou smrky do drátů. Pepa mi spadl přímo z nebe. Jeho dávná předpověď, že spolu jednou budeme žít, se vyplnila.

Jeho chatu jsme pronajali a tu mou zrekonstruovali, abychom v ní mohli spolu pohodlně žít. Užíváme si každičký den a já se zase cítím jako ta šťastná, veselá holka, kterou jsem bývala. A to jen díky Pepovi!

Eva (64), Liberecko