S manželem a vnukem jsme vyrazili na výlet do města na jihu Čech. Byl sychravý podzim. Náhle se zvedla mlha a my v ní zabloudili.

Minulý podzim jsme se s dcerou domluvili, že si s manželem půjčíme na víkend vnoučka Karlíka a vyrazíme s ním na výlet. Jenom tak – projít se malým jihočeským městečkem se zajímavou historií.

Podle předpovědi mělo být ten den docela hezky, ráno jsme si udělali dobrou snídani, manžel nastartoval auto a vyrazili jsme za poznáním.

Hustá mlha

Už po chvíli jsme litovali. Ve skutečnosti byla hustá mlha a teplota asi čtyři stupně nad nulou. Cesta po dálnici v mlze nebyla příjemná, naštěstí to nebylo až tak daleko. K vyhlédnutému městečku jsme ve zdraví dorazili.

Zaparkovali jsme na parkovišti poblíž centra a vyrazili za poznáním. Chtěli jsme se projít centrem, kde bylo náměstí a kostel, a pak navštívit malý park.

Na náměstí nikdo nebyl

Cestou jsme potkali jen pár lidí, tvářili se bez nálady, ponuře a smutně. I když Karlík slušně pozdravil, ani se na nás nepodívali. Tak jsme došli na náměstí, kde to také zelo prázdnotou. Obchody zavřené, stánky s občerstvením žádné, jen ticho a prázdno.

Jako na hřbitově. Chvíli jsme se rozhlíželi, četli informační tabule, prohlíželi si fasády starých domů. A pak jsme se vydali dál. Do úzkých uliček starého městečka. Mlha se začala pomalu zhušťovat, takže za chvíli šly už jen stěží přečíst názvy ulic.

Šlapali jsme nazdařbůh a neměli kam si sednout do tepla. Najednou mlha udeřila v takové síle, že jsme neviděli ani metr před sebe, a obstoupil nás chlad, který se nám zařezával až pod kůži.

Postavy z jiného světa

Zastavili jsme se a já chytila za ruku kromě Karlíka také manžela. Najednou jsem se necítila bezpečně. A pak se to stalo. Z mlhy vystoupilo několik přízraků. Podle obrysů to byly lidské postavy, vypadaly ale děsivě. Jako z jiného světa.

Modrobílé tváře, podivné oblečení. S manželem a vnukem jsme se přitiskli ke zdi nejbližšího domu a klepali se strachy. Přízraky se k nám přibližovaly a s nimi sílil i mrazivý chlad. Najednou jsme se s manželem nemohli nadechnout. I malý Karlík lapal po dechu. Už jsem si myslela, že to je naše poslední hodinka.

Vzpomínková deska

A pak se mlha náhle rychle zvedla, přízraky se rozplynuly a teplota stoupla. Chvíli trvalo, než jsme se vzpamatovali a mohli jít dál.

Zjistili jsme, že stojíme jenom několik kroků od pomníku, kde byla vzpomínková deska, na které stálo, že zde zemřelo několik lidí rukou nacistů během druhé světové války. To, co jsme viděli, byly snad jejich ubohé duše?

Miluše J. (67), Náchod