Už jsem si ani nepamatoval, proč jsme se s bratrem nepohodli. Přáním našeho dědy bylo, abychom se usmířili. Noc co noc mě navštěvoval.

Děda zemřel ve svých sedmdesáti osmi letech na zápal plic. V noci spadl z postele, a protože žil sám jako poustevník, našli ho až za několik dní. Dehydrovaného a napůl v bezvědomí. V nemocnici zhasl jako svíčka.

Zatímco během rozlučkového obřadu v pohřební síti jsem si utíral slzy a chytal je do kapesníku, na hřbitově jsem se musel soustředit na kroky a držení těžké rakve, kterou jsem pomáhal nést.

Byl jsem z vnuků nejstarší a moje výška nekorigovala s rovinou, ve které byla rakev nesena. Hřbitovem se proháněl studený vítr. Počasí pod psa! Ač bylo léto, to ráno připomínalo začátek sychravého podzimu.

Já a bratr

Hrob, do něhož jsme měli dědu uložit, se nacházel až na samém konci hřbitova. Nedaleko byla alej vzrostlých topolů, a ještě o krůček dál ostré vrcholy cypřišů. Po mém pravoboku nesl rakev můj brácha. Nemluvili jsme spolu už několik let.

Už ani nevím, co zapříčinilo, že jsme se takhle odcizili. Každopádně naše mlčení pokračovalo i na pohřbu dědy. Chtěl, abychom se usmířili, na což jsme během obřadu úplně zapomněli.

Překvapení na hřbitově

Když pohřeb skončil, jen jsme na sebe s bratrem kývli na rozloučenou, a pak jsme nasedli každý do svého auta a rozjeli se k domovu. Doma jsem padl do postele a únavou rychle usnul. Zdál se mi ale podivný sen.

Zjevil se mi v něm děda, který mě a mého bratra káral se zdviženým prstem. Probudil jsem se úplně zpocený a do rána jsem oči nezamhouřil. Ten sen byl jako živý. Děda v něm přikazoval, abychom se s bratrem usmířili.

Překvapení mě čekalo poté i na hřbitově, kam jsem se podle pokynů dědy, zjeveného ve snu, hned ráno vypravil. Na čerstvém hrobě, na němž ještě nezaschla vykopaná zemina, byly všechny květiny dočista zvadlé.

Byl bych přísahal, že květy byly čerstvé a řádně zalité. Pokoušel jsem se o jejich vzkříšení. Květiny jsem zalil. Domů jsem odcházel s podivným pocitem. Následující noc se mi zdál stejný sen. Přízrak dědy se nad mojí postelí vznášel jako postava z loutkového divadla.

Konečně spí v klidu

S prstem na rtech mi naznačil, že nebude mít klid, dokud si s bratrem nad jeho hrobem nepodáme ruce! Následujícího dne jsem si to namířil opět k dědovu hrobu. Všechny květiny byly uschlé, dokonce i ty, které jsem dal do vázy.

Zato na ostatních hrobech květiny vesele kvetly. U nedaleké studny jsem napumpoval plnou plechovou konev a květinám jsem opět doplnil vodu, aby se vzpamatovaly. Tehdy jsem se rozhodl, že dědečka poslechnu. Ještě ten den jsem zavolal bratrovi.

Sešli jsme se na hřbitově a nad dědovým hrobem jsme si podali ruce. Nebylo to jen okázalé gesto. Usmířili jsme se doopravdy. Té noci mě děda opět navštívil. Přízrak se vznášel nad mou postelí, tentokrát s vlídným pokynutím hlavy.

Vzbudil jsem se a vzápětí jsem usnul znovu, už ale klidným spánkem. Květy na hrobě tentokrát neuschly. Děda mohl spát klidně, vztahy v naší rodině se urovnaly!

Petr (57), Pardubice