Večer jsem trávila na nábřeží, kde jsme prožily s mou matkou spoustu času. Jenže ona tu už nebyla. A pak se najednou vedle mě objevil ten stín…

Mám to místo moc ráda. Stejně, jako ho milovala moje maminka. Celý život se věnovala mně a svým žákům, které na základní škole učila. Tatínka si nepamatuji, ten zemřel, když mi byly pouhé dva roky. Pro maminku to tenkrát musela být hrozná rána.

Proto svoji lásku a něhu soustředila jen na mě, na jedináčka. Každý den si našla chvilku, kdy mi vyprávěla své příběhy z cest. Procestovala velký kus světa a její příběhy byly jako korále navlečené na šňůrce. Sotva jeden dopovídala, druhý začala.

Pak onemocněla. Začala špatně chodit, a nakonec lékaři diagnostikovali nemoc, na niž není lék. Do roka zemřela. Od té chvíle jsem na světě sama. Žiju jen ze vzpomínek.

Tulačka

Neměla jsem žádné vlastní dítě. S maminkou jsem často sedávala na lavičce na nábřeží. Pozorovaly jsme hladinu řeky a říkaly si, jakou má dneska barvu.

Sluneční paprsky, dešťová přeháňka, kypré bochníky mlh, to vše dokázalo řeku změnit v paletu nejpestřejších barev, jaké si jen člověk mohl představit. Krmily jsme u toho labutě.

Brzy jedna z nich ztratila ostych, dokázala vylézt po ostrém břehu až na nábřeží a procházet se po něm důstojným krokem místní krásky. Zobala nám přímo z ruky. Nebály jsme se jí, byla hodná, vděčná za každé sousto, které jsme pro ni měly.

Pojmenovaly jsme ji Tulačka a jediný, kdo ji mohl beztrestně krmit, byla právě moje maminka. K jinému nešla! Před několika dny jsem znovu seděla na naší lavičce, když se snesl večer nečekaně rychle.

Mlha se rozptýlila a já čekala, až se rozsvítí lampa za mými zády. Jediná lampa na nábřeží. Když se tak stalo, padl stín mé sedící postavy na kostkovanou dlažební cestu podél řeky. Hleděla jsem na ten stín, když se mi náhle něco podivného stalo. Na cestě jsem spatřila druhý stín vedle mě sedící postavy.

Nikde nikdo

Projel mnou mráz. Takhle to bývalo, když jsme na lavičce sedávaly s maminkou. Jenomže teď vedle mě nikdo neseděl! Na celém nábřeží nikdo nebyl. Jen já. Neklidně jsem si poposedla, ale stín nezmizel. Ani se nehnul. Vstala jsem a několikrát obešla lavičku.

Nikde nikdo. Znovu jsem usedla a sledovala druhý stín, který byl nehybný jako skála. Najednou jako by mě někdo uchopil ruku a sevřel v té své. Dva stíny ležely vedle sebe. Tehdy se po ostrém náspu na nábřeží vyškrabala labuť. Byla to naše Tulačka!

Seděla vedle mě

Kráčela si to kyvadlovým, krokem přímo ke mně! Zastavila se na místě, kde sedávala moje maminka a natáhla svoji hlavu s hadovitým krkem kupředu, směrem k nehybnému stínu. A tehdy jsem pochopila! Už jsem se necítila tolik osamělá.

Druhý stín vrhala moje maminka, kterou Tulačka poznala a přišla ji pozdravit. A taky se poohlédnout po kousku dobroty, kterou pro ni maminka vždy měla. Hned jsem vyndala z kabelky svačinu, aby nebyla labuť zklamaná.

Od této chvíle sedávám na svém rohu lavičky na nábřeží a čekám, až se lampa rozsvítí za zády, a objeví se můj stín a záhy stín mé maminky.

Hana (64), Chrudim