Zatvrdila jsem se a řekla si, že si už do života žádného chlapa nepustím. Potom jsem našla přede dveřmi kytici lučního kvítí.

Všechno začalo tak, že jsem napochodovala ve Štěchovicích na parník. Doprovázel mě můj tehdejší kluk, a musela bych se hluboce zamyslet, abych si vzpomněla, jak se jmenoval. Měla jsem jich fůry. Byly to však samé nezávazné známosti, nic vážného.

Věděla jsem, že až to bude vážné, poznám to okamžitě. A taky že jo. Parníkem jsem jezdila pokaždé zadarmo, znala jsem tu každého, od kapitána po pomocného lodníka. Byla jsem totiž zdejší, holka křtěná Vltavou, to se počítalo.

Jako vltavíny

No jak říkám, nastoupila jsem a uviděla jsem ho. Toho neznámého fešáka, který mě hned upoutal. Jako z udělání tu byl taky s holkou. On s holkou, já s klukem. Ale podívali jsme se na sebe, šíleně to zajiskřilo a bylo vymalováno.

Můj kluk se na lodi nudil, vyloudil na někom noviny a ponořil se do nich. Mě si nevšímal, já jeho ostatně také ne. Více mě zajímal ten neznámý sympaťák, držela jsem se stále v jeho blízkosti a pokukovala po něm.

A když ta jeho na okamžik poodešla, nastala naše chvíle. Přitočil se ke mně a povídá: „Oči jako vltavíny, vlasy jako sluneční paprsky.“ Konstatovala jsem: „Pán je romantik, není-liž pravda?“ Přisvědčil: „Romantik z Prahy.

A slečna je odkud?“ Rovnou jsem vysypala přesnou adresu, nebylo času nazbyt, jeho stíhačka se už vracela a ten můj tázavě zdvihl oči od novin. A takhle to všechno začalo.

Vyšší síla

Byla jsem ztracená jako naše nejznámější trampská osada Ztracenka neboli Ztracená naděje. I ona kouká Vltavě se zalíbením do těch jejích hlubokých očí. Třetí den poté, co jsme se viděli na lodi, zazvonil u našich dveří.

Byl konec školního roku, oba jsme měli prázdniny – poslední, příští školní rok nás čekala maturita. Bylo zajímavé, co všechno jsme měli společného. Jako by se o naše setkání postaraly samy hvězdy, nebo osud nebo nějaká vyšší síla, bdící nad spřízněnými dušemi.

Oba jsme milovali řeku a lodičky a neuměli si život bez toho představit. I naše první rande se odehrálo na pramici. Jeden můj kamarád nám půjčil i hausbót na Slapech, strávili jsme tu romantický srpnový víkend, ale už se tam vkrádala nostalgie.

Prázdniny končily. Co bude dál? Chodil na průmyslovku, já na gympl. Rozdělí nás nadcházející školní rok? „Nerozdělí nás nikdy nic,“ ujistil mě.

Bláhová

Voda tajemně šplouchala, neslo se k nám žabí kuňkání, dlouhé vlasy vrb ťukaly na kulatá okýnka, hezky se u toho usínalo. Strávili jsme spolu rok jako v pohádce a potom se to všechno najednou sesypalo jako domeček z karet. Jako hrad z písku.

Petr slavil devatenácté narozeniny, pozval spoustu kamarádů. Těšila jsem se. Jak jsem byla bláhová! K mému úžasu si mě od začátku nijak zvlášť nevšímal, vlastně si mě vůbec nevšímal. Nechápala jsem to.

Snažila jsem se si to nějak vysvětlit, přesvědčovala jsem se, že tu přece nejsme sami, pozval kamarády, je slušnost se jim věnovat. Bývala bych to pochopila. Jenomže on se věnoval v první řadě jedné kamarádce. Nikdy jsem tu osobu neviděla.

Nebyla sympatická ani za mák. Zmalovaná, až to bylo skoro směšné, nápadně oblečená, sukně krátká, milion náramků a řetízků šelestilo a chřestilo.

Lepší vkus

Když se později tančilo, neodtrhli se od sebe. Odešla jsem bez rozloučení. Ještě ráno jsem doufala, že se to nějak vysvětlí. Čekala jsem na obvyklém místě na lavičce nad řekou, ale nepřišel. Chodila jsem k naší lavičce celý týden.

Ale pokaždé jsem tam seděla sama, jen s Vltavou, která útěšně šuměla. Copak se dá rozejít jen tak, beze slova? Jela jsem k němu domů, matka mi řekla, že tam není, a tak jsem nervózně přecházela před domem sem a tam. Čekala jsem do setmění. Rozsvítily se lampy.

Viděla jsem, jak přicházejí. Drželi se za ruce. Trhl sebou, když mě uviděl. Nezmohl se ani na slovo, jen omluvně pokrčil rameny. Štěkla jsem:

„Myslela jsem, že máš lepší vkus.“ Holka měla ošklivé kožené kalhoty, vlasy nepřirozeně obarvené na zářivě blond a chrastila nevkusnou bižuterií. Dodnes si říkám, jaký byl zázrak, že jsem odmaturovala.

Žádný jiný

Rozešli jsme se. Rozešla jsem se nejen s ním, ale s celým svým milovaným krajem, i s Vltavou. Moji rodiče nevěřili svým uším, když zjistili, že se stěhuju k tetě, daleko, předaleko, stovky kilometrů.

Teta byla opuštěná stará panna, udělala jsem jí svým nečekaným rozhodnutím radost. Našla jsem si tam v tom pro mě cizím kraji práci a na víkendy jezdila do maličkého pronajatého srubu u jezera. Bez vody jsem nedokázala žít.

„Nelíbí se mi, děvenko, že jsi tak osamělá,“ říkávala teta čím dál častěji. „V tvém věku by to tak nemělo být. Mám o tebe starost. Tvoje maminka mi naznačila, že ses v někom zklamala.

Možná to byl mizera, ale všichni nejsou takoví.“ Poprosila jsem ji, ať přede mnou o mužích vůbec nemluví. Nerada mi to slíbila. Občas naznačila, že si dělá starosti. Jednou přišla po setmění ke mně do pokoje a povídá:

„Já vím, nechceš, abych o tom mluvila, ale zkrátka se bojím, abys nedopadla jako já. Taky jsem se kdysi dávno v mládí zatvrdila, taky jsem si řekla: buď ten, nebo žádný jiný. A podívej, jak jsem dopadla.“

U jezera

Zanedlouho se tetička začala chovat jaksi tajemně. Až to bilo do očí. Dlouze a potichu s kýmsi telefonovala, jakmile mě spatřila, rychle se rozloučila. „To byl opravář na pračku,“ vysvětlila zajíkavě. „Rozbila se?“ divila jsem se.

„Ještě včera normálně prala.“ Neodpověděla, jen s povzdechem zabodla oči do podlahy. Neuměla lhát. Záhadné telefonáty se opakovaly. Pustila jsem to z hlavy a v pátek odpoledne odjela jako vždy do srubu k jezeru.

Ráno ležela na rohožce přede dveřmi kytice lučního kvítí, mokrá od rosy. Nechápavě jsem zamžourala po okolí. Sruby tvrdě spaly. Nikde nikdo. Ale když jsem se rozhlédla po verandě, zjistila jsem, že na lavici tu sedí známá postava a tázavě mě pozoruje.

Leknutím a úžasem jsem vyjekla. „Musel jsem hodně přemlouvat tvou mámu, aby mi řekla, kde jsi, a dala telefon na tetu,“ vysvětlil. „A teta říkala, že mě máš pořád ráda.“ Odpověděla jsem: „Seber se a zmiz. Abys věděl, mám vážnou známost.“ Usmál se:

„Teta říkala, jak moc jsi osamělá. Vážnou známost máš akorát tak se mnou. A s Vltavou. Tak se k nám oběma zase vrať, prosím. Hrozně moc nám chybíš.“ Poslechla jsem, a nikdy toho nelitovala.

Libuše (60), Praha