Miluji milostné příběhy. Vždy mi připadaly vzrušující. Proč? Možná jsem sama žila nudný život. Do jisté doby.
Je to vlastně smutné, když překročíte padesátku, máte pocit, že roky žijete vedle nesprávného muže a čekáte na rozuzlení, které se děje v telenovelách. Na dnešní poměry jsem se vdávala brzy. Podle zvyklostí za minulého režimu.
Bylo mi 25 let, když jsem stála před oltářem a slíbila jsem věrnost Jiřímu. Necelý rok po veselce se nám narodil syn, pak dcera. Marně hledám vzrušení, které dnes prýští snad z každého vztahu mladých, které znám.
Pivo bylo víc než já
Jiří nebyl nijak zlý, ale pozornost z jeho strany mi chyběla. Maximálně mi přinesl květinu k narozeninám či svátku, na výročí občas zapomněl. „Vy ženský toho naděláte,“ mávl rukou a šel raději do hospody.
Nechodil domů opilý, ale postupem času se snad raději bavil s kamarády u piva než se mnou. Když se blížil moment, že naše děti vylétnou z hnízda, říkala jsem si, jak to asi bude vypadat, až zůstaneme s Jiřím sami. Budeme si mít vůbec co říct?
Byla jsem žádaná
Když odešla naše dcera do pronájmu, změnila jsem tehdy práci. Nové prostředí a mladší kolegové mi svědčili. A jeden obzvlášť. Jmenoval se Bořek. Byl o devět let mladší a postupem času mi došlo, že se mi dvoří.
Ocitla jsem se v sedmém nebi, ten pocit mužské pozornosti mi dodal sebevědomí a vnuknul mi myšlenku třeba začít chodit na kosmetiku. To mrazení v žaludku, kdy se těšíte na další a další rande, bylo něco, v co jsem už ani nedoufala, že zažiji.
Ale s Bořkem jsem jakoby omládla. Bohužel do firmy nastoupila jedna žena. Podobný typ jako já a Bořek zavětřil. Utvrdila jsem si, že na takové typy skutečně je. Ale za cenu, že musím bojovat se sokyní.
Nejenže jsem se potkávala se ženou, kterou jsem nenáviděla, také jsem měla neustále na očích muže, který se neuměl mezi námi rozhodnout.
Zapomněla jsem na manžela
A do toho další lidé z firmy, kteří se naším trojúhelníkem hodně bavili. Dokonce se sázeli, pro kterou se Bořek rozhodne. Tehdy jsem nevěděla, jak dál.
Dokonce jsem se několikrát přistihla, jak přemýšlím o svém vztahu s Bořkem, a přitom jsem pozapomněla, že vlastně mám ještě manžela.
Poradila mi
V oné firmě jsem nebyla zrovna na vysokém stupni kariérního žebříčku. Byli zde lidé, kteří byli mnohem výše. Jen s námi prohodili pár slov, spíš pozdrav. Neměla jsem tam nikoho, komu bych se svěřila, jak z celé situace vybruslit.
Až jednou mne jedna paní manažerka našla na toaletách, jak si utírám uslzený obličej. Nechtěla jsem ji obtěžovat, nicméně byla jako skoro všichni srozuměná s mým bláznivým příběhem. Sama byla dvakrát rozvedená a s muži se nepárala.
„Co je to za chlapa, který vás takhle vodí za nos? Má pocit, že je místní Casanova. Vy nemusíte dělat tu chudinku, buďte nad ním,“ dala mi cenné rady. Snadno se to odkývá, ale těžko dělá. Nicméně jsem dala na její rady a s Bořkem jsem to skončila.
Nový život? Nikdy není pozdě!
Byla jsem v nové situaci. Měla jsem si hledat novou práci? A co mé manželství, které mne také trochu ubíjelo. Ona dáma mi tehdy řekla další libozvučnou větu. „Člověk si má jít za štěstím.“ Nepromrhala jsem ze svého života už dost?
Ano, ale začínat znovu v padesáti? I když mně Bořek hodně ublížil, něco mi přece jen dal. Rozvedla jsem se. Začala jsem o sebe víc dbát. Časem jsem si našla novou a lepší práci. Z mnoha důvodů.
Spokojenost, dobrý kolektiv, lepší plat, a také jsem zde potkala Mirka. S ním jsem začala nový život a našla jsem to, po čem jsem roky v předchozím manželství jen snila. Nikdy není pozdě si sny plnit.
Radka L. (68), Cheb
