Když rodiče zemřeli, z jejich domu jsem se odstěhovala a pořídila si menší byt. Jednou k ránu se mi v pracovně rozhořela svíčka.

Bydlela jsem roky na polosamotě se svými rodiči, kteří na stáří potřebovali péči. I když jsem se v tom domě vždycky bála, nic zvláštního se tam nedělo. Po smrti rodičů jsem se z něj ale raději odstěhovala.

Otec byl hodně nemocný a vzhledem k jeho vysokému věku bylo jasné, že co nevidět odejde na věčnost. Vzdala jsem se svého života a starala se o něj. Když přišel den jeho skonu, částečně se mi i ulevilo, protože to někdy bylo dost náročné.

Matka sice tak moc nemocná nebyla, ale zemřela rok a půl po tatínkovi. Věděla jsem, že v tom domě nezůstanu. Po skončení dědického řízení jsem ho prodala a koupila si menší byt ve městě. Děti ani manžela jsem neměla. Mě naplňovala práce.

Živím se jako architektka a velmi mě to baví. Měsíce po smrti rodičů jsem se k práci upnula víc než kdykoliv předtím. Dny i noci jsem trávila nad nákresy nebo u počítače. Obvykle jsem ještě v jedenáct hodin večer pracovala.

Světlo z pracovny

K mým oblíbeným večerním rituálům patřilo zapálení vonné svíčky. Její vůně mě uklidňovala. Bylo půl dvanácté v noci a já pocítila únavu. Vypnula jsem počítač, sklidila papíry, sfoukla svíčku a šla do ložnice.

Zjevně jsem usnula velmi rychle, protože jsem se vzbudila ve 3:13 nabitá energií. Usedla jsem na postel a všimla si, že z pracovny vychází světlo. Šla jsem se do pokoje podívat. Ve dveřích jsem ztuhla. Hořela tam totiž svíčka, kterou jsem večer zhasínala.

Svíčka hořela

Došla jsem k ní a sfoukla ji. Čekala jsem, až se z ní přestane kouřit. Znovu jsem zalezla do postele. Už mi nešlo usnout. Za pár minut jsem uslyšela praskání vosku. „To snad není možné, ona už zase hoří?“ vztekala jsem se cestou do pracovny. Skutečně.

Svíčka hořela a měla na své titěrné rozměry nebývale velký plamen. Sedla jsem si do křesla a chvíli se do plamene dívala. Vzpomněla jsem si na rodiče.

Známá tvář

Společně s myšlenkou na ně jsem si uvědomila, že se dívám do mlhavé tváře svého otce. „Tati?“ vyjekla jsem. „Jak to, že tě vidím?“ Promnula jsem si oči, jestli dobře vidím. Když jsem dala ruce dolů, uviděla jsem i matku. Oba se na mě dívali skrze plamen.

Seděla jsem tam další dvě hodiny. Musela jsem usnout, protože jsem se vzbudila kolem půl osmé. Podívala jsem se na svíčku, ze které ale nic neubylo. Nechápala jsem to. Tak dlouho hořela a je stále celá? „Tak se mi to celé jen zdálo,“ řekla jsem nahlas.

Když jsem pokoj zavírala, na zdi se pohnul portrét rodičů. „Tak přece jen jste tady byli,“ pronesla jsem a poděkovala jim.

Ilona V. (54), Zlín