Na čas jsem se přestěhovala do domku se zahradou, která mě uklidňovala. Ale jen do chvíle, než jsem v koutě našla hroby.
Před lety se mi naskytla příležitost bydlet za městem v domku se zahrádkou. Kamarádi se chystali dům za rok rekonstruovat a do té doby sháněli někoho do podnájmu.
Já byla akorát po rozchodu, hledala jsem útočiště a preferovala samotu před hlučnými ulicemi. Zkrátka se to perfektně sešlo. Neváhala jsem ani minutu a co nejdříve si přivezla v dodávce všechny věci.
Zenová zahrádka
Hned první týden přišly deště, takže jsem se na zahradu nedostala. Pak konečně vylezlo sluníčko a já po práci seděla v zeleni až do setmění. Cítila jsem tam neuvěřitelný klid, občas nebyli slyšet ani ptáci.
Zdálo se mi, že se mi tam dokonale léčí zlomené srdce i stav mysli. Začala jsem tomu místu říkat „zenová zahrádka“.
Náhrobní kámen
Pozvala jsem tam kamarádku, ta měla z místa ale dočista jiný pocit. „Tobě to vyhovuje? Mně to tady připadá jako na hřbitově, všude břečťan a strašidelný ticho,“ nechala se slyšet. Když odjela, zůstal mi po ní nepříjemný pocit.
Najednou jsem si uvědomila, že to místo je trochu smutné a děsivé. Rozhodla jsem se ho malinko vylepšit. Vzala jsem si rukavice a pustila se do plení. Jenže jsem v rohu zahrady narazila na náhrobní kámen a pak na další. Rozklepaly se mi ruce.
Celkem sedm náhrobních kamenů se jmény jako Bára, Alois nebo Kačka. Všechny děti zemřely kolem deseti, dvanácti let. Nebo je někdo zabil? Utekla jsem do domu s tím, že zavolám kamarádům. O tom přece museli vědět, když si dům s pozemkem kupovali!
Jenže jsem se jim nemohla dovolat, pomalu se smrákalo a mně bylo hrozně. Docházelo mi, že kamarádka měla s tím hřbitovem pravdu. Najednou jsem všude kolem sebe cítila duše dětí, které mě sledují. Nebo si chtějí hrát! A to mě děsilo ze všeho nejvíc.
Známí nic nevěděli
V noci se mi pak zdálo, že si se mnou přízraky hrají na schovávanou. Mrtvé děti volaly moje jméno a já blouznila až do svítání. Ráno jsem se konečně přátelům dovolala a sdělila jim hrůznou novinu. Byli z toho jako opaření a slíbili, že odpoledne přijedou.
Rozhodně nechtěli mít na pozemku jakékoliv hroby a chtěli se spojit s původní majitelkou. Jenomže ta se někam vypařila.
Hřbitov zvířátek
Rozhodně jsme nechtěli hroby vykopávat, bylo potřeba zapojit policii. Pohřbívat mrtvé na zahradě se přece nesmí. Nicméně jsme nakonec nemuseli zajít tak daleko. O našich nesnázích se dozvěděla sousedka a přišla nám říct, jak se věci mají.
Byl to hřbitov domácích zvířátek. „Oni pojmenovávali jezevčíky podle svých známých kdoví proč,“ smála se. Najednou nám to dávalo smysl, věk, zdrobněliny a počet hrobů.
Spadl mi kámen ze srdce hlavně proto, že jsem se nemusela nikam stěhovat. Na zahradu jsem chodila dál a moc ráda. Zase jsem tam nacházela klid.
Šárka T. (50), Liberec
