Seznámili jsme se na oslavě Mezinárodního dne žen. Aleš v té restauraci pracoval jako číšník, slušelo mu to, pozorovala jsem ho s obdivem.

Moje rodina mi Aleše neschvalovala. V duchu jsem děkovala bohu, že je moderní doba a ke sňatku není třeba svolení rodičů. Nikdy by to totiž nedovolili.

Od chvíle, kdy jsem jim partnera představila, máma lamentovala a táta mlčel a zachmuřeně si na balkoně připaloval jednu cigaretu od druhé.

Byla jsem vymodlené dítě, jedináček, a máma s tátou si po mém boku představovali patrně jaderného fyzika, který bude vydělávat majlant, řečnit na konferencích a na mě koukat jako na svatý obrázek.

Aleš byl číšník s nemanželským dítětem, o které se nezajímal. Máma spínala ruce a volala: „Měj rozum, holka, nestará se o jedno, nebude se starat ani o druhé!“

Abych pravdu řekla, také mě to zneklidňovalo, avšak můj vyvolený mi vysvětlil, že na vině je bývalá partnerka Lída, zapšklá, zhrzená ženská, která mu dceru odmítá půjčovat a pokaždé, když chce Aleš holčičku vidět, tvrdí, že je zrovna nemocná anebo u babičky.

Přesně tak jsem to řekla i rodičům, jenomže ti Alešovi v ničem nevěřili a smutně naznačovali, že to může být i vymyšlená historka a bůhví, kde je pravda.

Pozor na něj

Byla jsem přesvědčena, že mě s Alešem čeká krásný život. Seznámili jsme se v restauraci, v níž jsme s kolegyněmi z práce oslavovaly Mezinárodní den žen. Aleš nás obsluhoval a ani jedna z nás z něj nedokázala spustit oči.

„Teda holky, ten je, co?“ šeptala naše vedoucí Stáňa. „Určitě bude ženatej,“ mínila Jiřina. „Hele, pozor na něj, ten je hezkej snad až moc,“ varovala Míša. Sama jsem nedokázala říct ani slovo, tak mě to zasáhlo.

Jen jsem tak seděla, popíjela nedobré červené víno a obdivně mladého číšníka sledovala. Když jsem pak hodila do jukeboxu minci, abych si poslechla oblíbenou písničku od Zagorky, přitočil se ke mně a povídá: „Tak všechno nejlepší k MDŽ, slečno.

Kdy vás zase uvidím?“ Srdce mi bušilo až v krku, zrudla jsem jako vlčí mák. Nedostala jsem ze sebe ani slovo, tudíž ze mě aspoň vyloudil telefonní číslo, napsala jsem mu ho na pivní tácek. A tak to všechno začalo.

Holky se pak u stolu ptaly, o čem jsme to tam mluvili. Přiznala jsem, že mě balil. Koukaly velice uznale, jen Míša začala zase s tím: „Dej si pozor, buď opatrná.“ Táhlo jí na třicet a manžel jí utekl s blonďatou maturantkou.

Vyčerpaný

Do měsíce se Aleš nastěhoval ke mně do garsonky. Domnívala jsem se, že se bude radovat, že máme střechu nad hlavou, ale překvapil mě. Byt mu připadal malý a navrhl, abychom ho vyměnili za větší. „Vaši by ti nějaké peníze určitě půjčili, no ne?“ dodal.

Jenomže naši se vydali ze všeho už tím, že mi koupili garsonku. Smutně pokrčil rameny. „Místa je tu jako v hodinkách,“ vrčel. „Panebože, a jak se sem vejdeme tři?“ zavyl, když jsem mu sdělila sladké tajemství.

Jeho reakci na tuto úžasnou novinku jsem si představovala po čertech jinak. Leč byla jsem přešťastná i tak. Aleš je zjevně bručoun, jenomže nikdo přece není dokonalý. Byl nejvyšší čas, abychom se vzali, než se začnu kulatit.

Nechtělo se mi vypadat ve svatebních šatech jako mičuda. Žádost o ruku jsem očekávala každým dnem. Místo toho mi řekl, že se cítí všemi těmi starostmi vyčerpaný, a tak odjede na víkend s kamarády na hory. Ten večer jsem proplakala.

Rodiče se mě stále ptali, kdy bude svatba, je potřeba rychle se pustit do pečení koláčků a napsat tetě Zdeničce a strejdovi Bohoušovi, že se chystá veselka. Tušila jsem, že žádná svatba nebude, a brzy se to potvrdilo.

Tak naivní

Opustil mě, když jsem byla v sedmém měsíci. Místo něj jsem doma našla jen dopis opřený o květináč s tchyniným jazykem. Psal v něm cosi o nepřekonatelných rozdílech, mé problematické povaze a nevyhovujícím bytě, kde by se rodina s dítětem příliš tísnila.

A prý že na mě bude rád vzpomínat. Jako by opustil holku na jednu noc, nikoli nastávající matku. „No jestli jsme ti to s tatínkem neříkali!“ křičela máma. Táta kouřil krabičku denně. Mně bylo, jako by mi vyrvali srdce z těla.

Holky v práci říkaly, že to musím dát k soudu a vysoudit alimenty, ale já jsem s ním chtěla žít, ne ho dávat k soudu. Další šok následoval, když jsem za ním letěla do práce. Už tam nepracoval. Místní servírka dlouze hvízdla, když mě přelétla pohledem.

Soucitně mě pohladila po rameni. „Tu předchozí taky opustil těhotnou,“ vzdychla. „Chodila sem brečet. Párkrát i s kočárkem, aby mu dítě aspoň ukázala, ale on se na ně snad ani nepodíval.“ Musela jsem si sednout, abych se nesesypala. Byla jsem tak naivní!

Pořád jsem doufala, že se ke mně vrátí a budeme spolu šťastni. Všechno se vysvětlí. Řekne, že dostal strach, a tak utekl. Ale vrací se, protože si uvědomil, že mě opravdu miluje, jen mě, jedinou.

Slzy do očí

Když se narodila Barborka, uvědomila jsem si, že se na ni její otec nejenže nepřišel podívat, ale že vlastně nemám tušení, kde v současné době bydlí a pracuje. Dny v porodnici byly smutné.

Všechny maminky, které jsem tu potkala, byly vdané, a na všechna miminka se těšili jejich tatínkové. Netrpělivě postávali dole pod okny, neboť do porodnice jim byl vstup zakázán, a manželky jim ukazovaly dítě alespoň přes okno.

Chlapíci výskali radostí a mávali květinami. Jeden se k nám propašoval převlečený za lékaře, choval si chlapečka a koukal na něj s takovou láskou a dojetím, až to vhánělo slzy do očí.

Smutné dny

Před jediným telefonním automatem na chodbě se kroutila fronta šťastných rodiček, volaly tatínkům a dlouze jim popisovaly, jaké má miminko nádherná očička, roztomile prstíčky a obdivuhodně zdravé plíce, neboť řve srovnatelně s motorovou pilou.

Já byla sama jako břízka v poli. Zatelefonovala jsem rodičům, tetě Zdeničce, strejdovi Bohoušovi. A utíkala brečet do pokoje. Bára na mě z postýlky hleděla divukrásnýma očima. „Jsme na všechno samy, jen my dvě,“ pošeptala jsem jí.

„Ty za to nemůžeš, všecko je to moje vina.“ Snažila jsem se Aleše najít, abych mu mohla odpustit a přesvědčit ho, že jsme si souzeni a že ho jeho dcera potřebuje. Pomáhal mi v tom kdekdo, i tamta servírka, a byla to ona, která časem vypátrala, kde bydlí.

Dala mi adresu s dovětkem, abych byla statečná, protože tam nebydlí sám, ale s nějakou mladou ženou. Odhodlala jsem se zazvonit, až když byl Barunce víc než rok. Otevřela maminka s miminkem v náručí.

Když mě spatřila s holčičkou, kterou jsem vedla za ručičku, rozbrečela se. A já ve vteřině taky. Beze slova ukázala, ať jdu dál. V bytě panoval nepořádek, bylo vidět, že žena svou situaci příliš nezvládá. Teď už brečelo i mimino.

Špinavé pleny se válely i na koberci v obýváku, na jednu jsem omylem šlápla a vyjekla. „Mám tu hrozný binec, nic nestíhám, jsem na všechno sama a nemám už ani korunu,“ štkala ta žena, jmenovala se Monika. I ji Aleš opustil těhotnou a zmizel neznámo kam.

Držet spolu

Neztrácela jsem ani minutu a začala té nešťastnici pomáhat. Báru jsem usadila s hračkou do křesílka, vymáchala všude se válející pleny, naházela je do pračky, vyprané pověsila na balkon. Umyla jsem nádobí a uspala chlapečka, byly mu teprve dva měsíce.

Monika na tom byla vlastně daleko hůř než já, neměla milující rodiče, byla opravdu sama. Plakala, stulená v křesle. „Jsem tak opuštěná,“ opakovala pořád dokola. Pohladila jsem ji po vlasech.

Potom jsem doběhla na nákup, všimla jsem si, že v domácnosti chybějí už i základní potraviny. Monika mě překvapeně pozorovala. „Jsi tak hodná,“ šeptala. „Místo abys mě nenáviděla…“ Odpověděla jsem, že k tomu nemám důvod. Zradil nás obě, došlo mi.

A také to, že když si budeme pomáhat a držet spolu, když budeme kamarádky, bude se nám žít daleko líp.

Naďa (63), severní Morava