Domů     Varování, abych si na něj dala pozor, jsem přeslechla
Varování, abych si na něj dala pozor, jsem přeslechla
8 minut čtení

Seznámili jsme se na oslavě Mezinárodního dne žen. Aleš v té restauraci pracoval jako číšník, slušelo mu to, pozorovala jsem ho s obdivem.

Moje rodina mi Aleše neschvalovala. V duchu jsem děkovala bohu, že je moderní doba a ke sňatku není třeba svolení rodičů. Nikdy by to totiž nedovolili.

Od chvíle, kdy jsem jim partnera představila, máma lamentovala a táta mlčel a zachmuřeně si na balkoně připaloval jednu cigaretu od druhé.

Byla jsem vymodlené dítě, jedináček, a máma s tátou si po mém boku představovali patrně jaderného fyzika, který bude vydělávat majlant, řečnit na konferencích a na mě koukat jako na svatý obrázek.

Aleš byl číšník s nemanželským dítětem, o které se nezajímal. Máma spínala ruce a volala: „Měj rozum, holka, nestará se o jedno, nebude se starat ani o druhé!“

Abych pravdu řekla, také mě to zneklidňovalo, avšak můj vyvolený mi vysvětlil, že na vině je bývalá partnerka Lída, zapšklá, zhrzená ženská, která mu dceru odmítá půjčovat a pokaždé, když chce Aleš holčičku vidět, tvrdí, že je zrovna nemocná anebo u babičky.

Přesně tak jsem to řekla i rodičům, jenomže ti Alešovi v ničem nevěřili a smutně naznačovali, že to může být i vymyšlená historka a bůhví, kde je pravda.

Pozor na něj

Byla jsem přesvědčena, že mě s Alešem čeká krásný život. Seznámili jsme se v restauraci, v níž jsme s kolegyněmi z práce oslavovaly Mezinárodní den žen. Aleš nás obsluhoval a ani jedna z nás z něj nedokázala spustit oči.

„Teda holky, ten je, co?“ šeptala naše vedoucí Stáňa. „Určitě bude ženatej,“ mínila Jiřina. „Hele, pozor na něj, ten je hezkej snad až moc,“ varovala Míša. Sama jsem nedokázala říct ani slovo, tak mě to zasáhlo.

Jen jsem tak seděla, popíjela nedobré červené víno a obdivně mladého číšníka sledovala. Když jsem pak hodila do jukeboxu minci, abych si poslechla oblíbenou písničku od Zagorky, přitočil se ke mně a povídá: „Tak všechno nejlepší k MDŽ, slečno.

Kdy vás zase uvidím?“ Srdce mi bušilo až v krku, zrudla jsem jako vlčí mák. Nedostala jsem ze sebe ani slovo, tudíž ze mě aspoň vyloudil telefonní číslo, napsala jsem mu ho na pivní tácek. A tak to všechno začalo.

Holky se pak u stolu ptaly, o čem jsme to tam mluvili. Přiznala jsem, že mě balil. Koukaly velice uznale, jen Míša začala zase s tím: „Dej si pozor, buď opatrná.“ Táhlo jí na třicet a manžel jí utekl s blonďatou maturantkou.

Vyčerpaný

Do měsíce se Aleš nastěhoval ke mně do garsonky. Domnívala jsem se, že se bude radovat, že máme střechu nad hlavou, ale překvapil mě. Byt mu připadal malý a navrhl, abychom ho vyměnili za větší. „Vaši by ti nějaké peníze určitě půjčili, no ne?“ dodal.

Jenomže naši se vydali ze všeho už tím, že mi koupili garsonku. Smutně pokrčil rameny. „Místa je tu jako v hodinkách,“ vrčel. „Panebože, a jak se sem vejdeme tři?“ zavyl, když jsem mu sdělila sladké tajemství.

Jeho reakci na tuto úžasnou novinku jsem si představovala po čertech jinak. Leč byla jsem přešťastná i tak. Aleš je zjevně bručoun, jenomže nikdo přece není dokonalý. Byl nejvyšší čas, abychom se vzali, než se začnu kulatit.

Nechtělo se mi vypadat ve svatebních šatech jako mičuda. Žádost o ruku jsem očekávala každým dnem. Místo toho mi řekl, že se cítí všemi těmi starostmi vyčerpaný, a tak odjede na víkend s kamarády na hory. Ten večer jsem proplakala.

Rodiče se mě stále ptali, kdy bude svatba, je potřeba rychle se pustit do pečení koláčků a napsat tetě Zdeničce a strejdovi Bohoušovi, že se chystá veselka. Tušila jsem, že žádná svatba nebude, a brzy se to potvrdilo.

Tak naivní

Opustil mě, když jsem byla v sedmém měsíci. Místo něj jsem doma našla jen dopis opřený o květináč s tchyniným jazykem. Psal v něm cosi o nepřekonatelných rozdílech, mé problematické povaze a nevyhovujícím bytě, kde by se rodina s dítětem příliš tísnila.

A prý že na mě bude rád vzpomínat. Jako by opustil holku na jednu noc, nikoli nastávající matku. „No jestli jsme ti to s tatínkem neříkali!“ křičela máma. Táta kouřil krabičku denně. Mně bylo, jako by mi vyrvali srdce z těla.

Holky v práci říkaly, že to musím dát k soudu a vysoudit alimenty, ale já jsem s ním chtěla žít, ne ho dávat k soudu. Další šok následoval, když jsem za ním letěla do práce. Už tam nepracoval. Místní servírka dlouze hvízdla, když mě přelétla pohledem.

Soucitně mě pohladila po rameni. „Tu předchozí taky opustil těhotnou,“ vzdychla. „Chodila sem brečet. Párkrát i s kočárkem, aby mu dítě aspoň ukázala, ale on se na ně snad ani nepodíval.“ Musela jsem si sednout, abych se nesesypala. Byla jsem tak naivní!

Pořád jsem doufala, že se ke mně vrátí a budeme spolu šťastni. Všechno se vysvětlí. Řekne, že dostal strach, a tak utekl. Ale vrací se, protože si uvědomil, že mě opravdu miluje, jen mě, jedinou.

Slzy do očí

Když se narodila Barborka, uvědomila jsem si, že se na ni její otec nejenže nepřišel podívat, ale že vlastně nemám tušení, kde v současné době bydlí a pracuje. Dny v porodnici byly smutné.

Všechny maminky, které jsem tu potkala, byly vdané, a na všechna miminka se těšili jejich tatínkové. Netrpělivě postávali dole pod okny, neboť do porodnice jim byl vstup zakázán, a manželky jim ukazovaly dítě alespoň přes okno.

Chlapíci výskali radostí a mávali květinami. Jeden se k nám propašoval převlečený za lékaře, choval si chlapečka a koukal na něj s takovou láskou a dojetím, až to vhánělo slzy do očí.

Smutné dny

Před jediným telefonním automatem na chodbě se kroutila fronta šťastných rodiček, volaly tatínkům a dlouze jim popisovaly, jaké má miminko nádherná očička, roztomile prstíčky a obdivuhodně zdravé plíce, neboť řve srovnatelně s motorovou pilou.

Já byla sama jako břízka v poli. Zatelefonovala jsem rodičům, tetě Zdeničce, strejdovi Bohoušovi. A utíkala brečet do pokoje. Bára na mě z postýlky hleděla divukrásnýma očima. „Jsme na všechno samy, jen my dvě,“ pošeptala jsem jí.

„Ty za to nemůžeš, všecko je to moje vina.“ Snažila jsem se Aleše najít, abych mu mohla odpustit a přesvědčit ho, že jsme si souzeni a že ho jeho dcera potřebuje. Pomáhal mi v tom kdekdo, i tamta servírka, a byla to ona, která časem vypátrala, kde bydlí.

Dala mi adresu s dovětkem, abych byla statečná, protože tam nebydlí sám, ale s nějakou mladou ženou. Odhodlala jsem se zazvonit, až když byl Barunce víc než rok. Otevřela maminka s miminkem v náručí.

Když mě spatřila s holčičkou, kterou jsem vedla za ručičku, rozbrečela se. A já ve vteřině taky. Beze slova ukázala, ať jdu dál. V bytě panoval nepořádek, bylo vidět, že žena svou situaci příliš nezvládá. Teď už brečelo i mimino.

Špinavé pleny se válely i na koberci v obýváku, na jednu jsem omylem šlápla a vyjekla. „Mám tu hrozný binec, nic nestíhám, jsem na všechno sama a nemám už ani korunu,“ štkala ta žena, jmenovala se Monika. I ji Aleš opustil těhotnou a zmizel neznámo kam.

Držet spolu

Neztrácela jsem ani minutu a začala té nešťastnici pomáhat. Báru jsem usadila s hračkou do křesílka, vymáchala všude se válející pleny, naházela je do pračky, vyprané pověsila na balkon. Umyla jsem nádobí a uspala chlapečka, byly mu teprve dva měsíce.

Monika na tom byla vlastně daleko hůř než já, neměla milující rodiče, byla opravdu sama. Plakala, stulená v křesle. „Jsem tak opuštěná,“ opakovala pořád dokola. Pohladila jsem ji po vlasech.

Potom jsem doběhla na nákup, všimla jsem si, že v domácnosti chybějí už i základní potraviny. Monika mě překvapeně pozorovala. „Jsi tak hodná,“ šeptala. „Místo abys mě nenáviděla…“ Odpověděla jsem, že k tomu nemám důvod. Zradil nás obě, došlo mi.

A také to, že když si budeme pomáhat a držet spolu, když budeme kamarádky, bude se nám žít daleko líp.

Naďa (63), severní Morava

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
historyplus.cz
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
Některé nakoupí, většinu však nakrade. Hitler za druhé světové války shromáždí nespočet uměleckých pokladů. Plánuje, že je vystaví v rakouském Linci, z něhož chce udělat hlavní umělecké město Evropy. Než se tak stane, mnoho vzácných děl uschová v jižních Čechách.   Rožmberský vládce Vok I. (†1262) roku 1259 zakládá ve Vyšším Brodě klášter, do kterého pozve cisterciáky z rakouského
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
nasehvezdy.cz
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
Hvězda Kriminálky Anděl Marta Dancingerová (34) už svou novou lásku rozhodně neskrývá. Herečka, kterou si diváci oblíbili mimo jiné i ve Zlaté labuti a taneční soutěži StarDance, tvoří už několik m
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Rostliny jako strážci domova
nejsemsama.cz
Rostliny jako strážci domova
Nejsou jen krásnou zelenou dekorací. Jsou to vlastně malé magické bytosti s jemnými vibracemi, které dokážou přitahovat radost a klid. Pěstování květin není jen o pouhém zalévání a utírání prachu z listů. Je to tichý, neobyčejně hluboký rituál propojení s přírodou přímo uprostřed vašeho obývacího pokoje. Rostliny nasávají těžkou energii, čistí vzduch od škodlivin, ale především vyzařují harmonii, která