Už od dětství jsem od mámy slyšela, jen jak jsem hloupá a tlustá. Přitom jsem ze školy nosila jedničky a nadváhu jsem nikdy neměla.
Asi bych měla začít seznámením mých rodičů. To totiž o mnohém vypovídá. Táta pracoval jako strojírenský odborník v zahraničním obchodě. Máma tam nastoupila po maturitě jako sekretářka.
Během pár let dokázala tátu rozvést, zakázat mu stýkat se s dospělými dětmi z prvního manželství a vzít si ho. A samozřejmě si ho pojistila vlastním dítětem, tedy mnou. Prostě typická manipulátorka a zlatokopka.
Táta byl totiž vysoce ceněným odborníkem ve svém oboru a hodně jezdil i do zahraničí.
Pochopil svoji chybu
Táta byl skoro o třicet let starší a myslím si, že po pár letech soužití s mámou pochopil, jak velkou chybu udělal, když se jí nechal svést. Nicméně návrat byl nemožný, a tak nějak koexistovali vedle sebe.
Máma se mezi tím zaměřila na svoji kariéru a vystudovala vysokou školu za tátovy vydatné podpory. Brzy po revoluci začala podnikat a doma skoro nebyla. Táta naopak odešel do důchodu a staral se o mě.
Když jsem přišla ze školy, byl vždycky doma on, to on mi pomáhal s úkoly a přípravou do školy, jemu jsem se svěřovala se vším, co mě trápilo.
Jen mě shazovala
Taky jsme měli spolu tajemství. Tajně jsme navštěvovali jeho vnoučata, dvě holky v mém věku a menšího kluka. To pro mě byly moc šťastné chvíle, protože jsem moc toužila po sourozenci. „Vypadáš nemožně,“ slýchala jsem pořád od mámy, když náhodou byla doma.
„Ty faldíky na stehnech fakt nevypadají dobře. Měla bys cvičit.“ Zamračila se i nad pololetním vysvědčením z prváku na gymplu, kde mi jedna dvojka kazila samé jedničky. Po gymplu jsem zamířila na pedagogickou fakultu, což mi máma nemohla odpustit.
„Úča, z tebe bude úplně obyčejná úča,“ prskala nesnášenlivě. „Ale co bych taky od tebe mohla očekávat? Na něco lepšího, jako je třeba medicína nebo práva, nemáš.“
Stál za mnou
Přitom jsem pořád nosila jedničky a dvojky, učení mi nedělalo žádné potíže. Jen jsem chtěla být učitelkou! Táta to schvaloval. „Martinko, na nikoho se neohlížej a jdi si za svým,“ říkal mi. Ani červený diplom mámu nepřesvědčil.
„No jo, na tak lehké škole můžeš mít vyznamenání i ty,“ okomentovala to. Po promoci jsem nastoupila na základní školu a začala učit na druhém stupni češtinu a dějepis. V té době táta postonával. Když konečně šel k doktorovi, bylo už pozdě.
Bylo mi čtyřiadvacet, když zemřel. Byla to pro mě obrovská rána. Jako kdyby se mi zhroutil celý svět. Ani v té době se mi máma nepřiblížila. Naopak. Odjela na několik let do zahraničí.
Dělala jen ostudu
Oporou se mi stal kolega ve škole. Zamilovali jsme se a po dvou letech jsem se za Tomáše, kolegu tělocvikáře, provdala. Mámě se samozřejmě nezamlouvalo, že je to „jen“ učitel, ale s jeho rodinou ji „smířil“ Tomášův táta, lékař.
Na naší svatbě po něm dokonce nepokrytě jela! Moc jsem se za ni styděla. Ještě že Tomášova máma to brala s nadhledem. „Neboj, Jiří je na nadbíhání sestřiček zvyklý a není chytlavý,“ usmála se jen. Moc jsme chtěli hned děti, ale to se nedařilo.
Otěhotněla jsem až po třicítce. Narodila se Viktorka. Překvapivě tři roky po ní ještě Mareček.
Kdyby trochu pomohla
Zůstala jsem s dětmi pár let doma, do doby, než Mareček nastoupil do školky. Tomáš zrovna dostal nabídku dělat ředitele základní školy, kam musel dojíždět. Rána jsme zvládali, odpoledne jsem vyzvedávala jen já.
Jenomže dvakrát do týdne jsem měla odpolední vyučování a doběhla jsem pokaždé těsně před uzavřením školky, kde byl syn už poslední. Viktorka sice chodila do „mé“ školy, ale ty dvě odpoledne na mě musela čekat v mém kabinetě.
Taky nastal problém, když děti byly nemocné. Máma občas hlídala, ale stálo mě to velké přemlouvání. Tomášovi rodiče bydlí na opačném konci republiky, ale s nadšením se vnoučatům věnovali, kdykoli měli volno, a brali je na prázdniny i víkendy.
„Mami, nemohla bys dvakrát týdně děti vyzvednout?“ zkusila jsem, když jsem byla už opravdu v koncích. „Bydlíš pár minut od nás, bylo by to třeba jen na hodinu.“ „Ty ses snad zbláznila!“ vykřikla máma. „Celý život jsem se starala o tátu a o tebe a teď si mohu užívat!“
Má ráda jen sebe
Nekomentovala jsem to. Jen jsem ji v duchu litovala, že si nedokázala vytvořit vztah k jediné dceři a stejnou chybu opakuje u vnoučat. Tak jsme tehdy s Tomášem našli „vyzvedávací tetu Hanu“. Byla starší než máma, bývalá zdravotní sestřička, a děti ji milovaly.
Nikdy nezapomenu, když mi děti jednou řekly: „Maminko, to je dobře, že máme babičku Haničku. Aspoň nás má, na rozdíl od té pravé, ráda!“
Dagmar T. (58), Klatovy
