Vdávala jsem se před třiceti lety. Vlado pochází z Bratislavy, po mamince je částečně Maďar, po otci má polskou a rakouskou krev.
Já jsem se narodila v Praze ve vinohradské nemocnici, na Vinohradech jsem chodila do jazykové školy i na gympl, jen na vysokou jsem se posunula do jiného pražského obvodu, na lékařskou fakultu blízko Karlova náměstí.
Tam jsem také potkala Vlada, který chodil o dva roky výš. Po svatbě jsme nějakou dobu žili v Praze. Vlado už pracoval na chirurgii, já začala dráhu praktické lékařky a oba jsme se připravovali na atestace. A taky se nám narodila naše dvojčata, Vojta a Verunka.
Vlado se rozhodl zaměřit na plastickou chirurgii a na soukromé klinice, kde byl zaměstnaný, se mu dařilo.
Musela jsem vše opustit
Pak přišla nabídka, která nám změnila život. „Ivuško, dostal jsem skvělou nabídku!“ křičel mezi dveřmi. „Mám možnost vybudovat kliniku plastické chirurgie na Slovensku. Rozumíš? Já!“ rozplýval se. „Na pár let tam vyjedeme, pak uvidíme,“ měl jasno.
To nadšení jsem úplně nesdílela. Opustit rodiče, přátele a známé, odejít z rozbíhající se praxe. Vlastně po mně chtěl, abych zpřetrhala veškeré vazby a své kořeny a odjela někam, kde kromě Vladovy rodiny nikoho neznám.
Snažila jsem se v duchu uklidňovat, že to je jen na pár let. Nadšené nebyly ani naše děti, ale také neměly moc právo rozhodovat, a tak jsme se přestěhovali. Vlado se s nadšením pustil do budování kliniky a já jsem začala pracovat na půl úvazku.
Bála jsem se o děti
Bylo třeba zařídit nám bydlení a zajistit dětem aklimatizaci, kterou jsem nakonec možná víc potřebovala já. Děti se přece jen dokážou mnohem rychleji přizpůsobit a snadno se skamarádí. Dostali jsme od Vladovy kliniky k dispozici vilu i s bazénem a saunou.
Každé z našich dětí mělo vlastní garsonku v našem domě. Když začaly docházet do slovenské školy, byla jsem z toho trochu nervózní. „Myslíš, že budou umět dobře číst a psát i česky? Nezapomenou to?“ ptala jsem se Vlada. „Ty všechno moc řešíš!“ smál se.
„Vždyť je přece úplně jedno, jestli budou chodit do školy tady, nebo v Česku. Hlavně ať se učí jazyky, jsou to přece Evropané,“ ukončil diskusi.
Připadám si opuštěná
Léta běžela, Vlado vydělával dobré peníze, takže jsme si postavili vlastní dům, neméně honosný, než byl ten firemní. Pochopila jsem, že návrat do Čech se už asi konat nebude. „Ivuško, co pořád řešíš?“ řekl mi.
„Autem jsi v Praze za čtyři hodiny.“ Já vím, je to pravda. Ale já si tu připadám odstrčená, odříznutá a hrozně sama. Děti odmaturovaly a Vojta začal studovat ve Vídni, Veronika v Bratislavě a pak odjela do Finska.
Moje praxe praktické lékařky fungovala a funguje. Jenže já tu za tu dobu nemám skoro žádné přátele, snad jen Vladovu sestru s rodinou.
Nic mi nechybí
Během covidu mi v Praze zemřel otec a maminka zůstala sama. Bylo hrozně složité vyřizovat pohřeb a další věci. Najednou jsem se stala cizinkou ve vlastní zemi. Maminka se odmítla přestěhovat do Bratislavy. Dokud to šlo, starala se o sebe.
Pak i ji začalo zlobit zdraví a já se o ni začala bát. Měla jsem výčitky, že se o ni nestarám, ale jak jsem to měla dělat?
Nevím, co bude dál
Nakonec jsem jí tedy na dálku zařizovala domov seniorů. Vybrala jsem ten nejlepší a jen díky manželovým konexím ji tam umístila. Ale jsem z celé situace moc nešťastná! Strašně se mi stýská po mámě, po Praze a připadám si vykořeněná.
Ale na Slovensku mám manžela, který mě miluje a já jeho, společný krásný dům a práci, pro mé děti je domovem hlavně a jedině Bratislava. Dobře se nám daří, můžeme si dovolit krásné dovolené, procestovali jsme bezmála téměř celý svět.
Do Prahy jezdím dvakrát do měsíce za maminkou. Moc už mě nevnímá. Nemůžu si vlastně nikomu postěžovat. Jen si tam připadám tak sama. Co mi chybí? Vlastně nic. Jen „rodná hrouda“.
Ivana M. (59), Bratislava
