Bylo mi devatenáct, pracovala jsem jako sekretářka v podnikovém časopise v našem městě a těšila jsem se z vážné známosti.
S Milošem jsme spolu už bydleli. Všechno nasvědčovalo tomu, že mě brzy požádá o ruku. Skutečnost, že koupil zájezd do Jugoslávie, jsem uvítala. Bylo pravděpodobné, že Miloš mě na horké pláži při západu slunce požádá o ruku. Anebo to udělá v romantické hospůdce na břehu moře.
Zbrusu nový kufr
Koupila jsem si kufr, dodnes ho vidím před sebou. Byl elegantní, hnědý, spíš pánský. Cestoval v autobuse v zavazadlovém prostoru. Když jsme se blížili k Makarské riviéře, div jsem nepadla okouzlením.
Úplně jsem samou nádherou a cestovatelským nadšením ztratila hlavu. Snad to omlouvá moji následnou zbrklost: autobus zastavil uprostřed ráje a já popadla zavazadlo, které jsem považovala za svoje.
Hodili jsme kufry do hotelového pokoje, převlékli se do plavek, které jsme si dali do příručních zavazadel, a naskákali do moře. Po dni stráveném v mořské vodě a horkém písku jsme se potáceli do hotelového pokoje.
Trochu jsem se spálila, těšila jsem se, že se namažu chladivým mlékem. Když jsem otevřela zavazadlo, vybaflo na mě pánské oblečení. Vyjekla jsem.
Láska na první pohled
Osprchovala jsem se a v dlouhé košili, kterou jsem si vypůjčila od Miloše, jsem uháněla na recepci. Recepční mi s úsměvem lámanou češtinou sdělil, že mě tu dvakrát hledal nějaký pán a teď čeká v hale. Neznámý se už zvedal z křesla a s úsměvem ke mně kráčel.
Hovořil o nedorozumění, které hravě napravíme. Ukázal na můj kufr. Ten mě ale v této chvíli nezajímal, zcela mě zaujal onen neznámý. Byl to nádherný mladík s okouzlujícím úsměvem. Láska na první pohled! Tolikrát jsem o ní slýchala, ale nevěřila jsem na ni. A teď mi srdce proklál Amorův šíp během dvou vteřin.
Naše ruce se střetly
Lekla jsem se, že to na mně poznal. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, usmála jsem se a poděkovala. Pak jsem se zmateně omluvila, to já jsem byla viníkem toho, že se zaměnila naše zavazadla. Běžela jsem nahoru pro jeho kufr.
Když jsme si zavazadla vyměňovali, naše ruce se na vteřinu střetly. Ucítila jsem elektrický výboj. Řekl, že je rád, že jsme se setkali, odpověděla jsem, že mě to také těší.
Byla jsem myšlenkami jinde
Modlila jsem se, aby nedošlo k žádosti o ruku. A kromě toho jsem se modlila, abychom se s tajemným neznámým někde potkali. Samozřejmě že jsem znala jeho jméno i adresu, byla bych na hlavu padlá, kdybych si nepřečetla jmenovku na zavazadle.
Jmenoval se Jaromír a bydlel ve městě, které sousedilo s tím mým. Musela jsem se chovat jako blázen, protože Miloš se několikrát zeptal, co se mnou je. Mrzelo mě, že mu kazím vysněnou dovolenou, ale nemohla jsem si pomoci.
Lísteček se vzkazem
Příští den na pláži jsem se rozhlížela, jestli ho neuvidím. To se mi podařilo až den nato. Uviděla jsem ho v hloučku kamarádů. Bylo už šero.
Čtyřlístek mladíků zamířil ke mně s Milošem, jeden z nich se nás zeptal, kde je tu podle našeho názoru nejpříjemnější hospůdka. Zatímco Miloš popisoval cestu, mládenec, který si se mnou vyměnil kufr, mi do ruky vsunul lísteček. Orosila jsem se.
Čtveřice se zdvořile rozloučila a zamířila směrem, který popsal Miloš. Poslala jsem ho pro zmrzlinu a přelétla očima tajemný lísteček, kde stálo: zítra ve 22:30 na hotelové pláži. Úplně jsem se roztřásla.
City mě ovládly
Měla jsem dvacet čtyři hodin na to, abych vymyslela pohádku pro Miloše. Pohádku, proč musím večer na chvíli opustit hotelový pokoj. A sama. Od rána jsem byla zralá div ne na infarkt.
Dokonce ani když jsem plula vlnami na matraci, což mám ráda, náladu mi to nezlepšilo. Mrzelo mě, že podvádím Miloše, bezelstného a zamilovaného. Ale neuměla jsem si pomoci.
Večer na pláži
Před půl jedenáctou večer jsem se vytratila z pokoje. Šlo to snadno, protože Miloš tvrdě spal. Zkrášlila jsem se v koupelně, oblékla si nejhezčí šaty a vyplížila se na hotelovou pláž. Stál tam, pod oblohou posypanou hvězdami.
Moře šumělo a já jsem si říkala, že nic romantičtějšího jsem asi ještě nezažila. Vůbec jsme se nezdržovali rozhovorem, vletěla jsem mu do náruče. Řekl: „Láska na první pohled.“ Stáli jsme ve slané mořské vodě a poslouchali její šumění.
„Kdo je ten, co je tu s tebou?“ zeptal se smutně. Moje odpověď ho trochu rozveselila, protože jsem řekla: „Donedávna jsem si ho chtěla vzít. Ale teď vím, že se s ním musím rozejít.“
Moje životní láska
Patrně namítnete, jak jsem se tehdy mohla na základě dvou kratičkých setkání rozejít s Milošem? Byli jsme přece vážná známost. Jenže já se rozhodla naslouchat hlasu svého srdce.
A ten mi už delší dobu říkal, že Miloš není ten pravý, že bych s ním nebyla šťastná. A potvrdilo se mi, že naslouchat vnitřnímu hlasu se vyplatí. Jaromír totiž rozhodně tím pravým byl a je. Jsme manželé už desítky let, máme děti a už i vnoučata.
Vyprávěli jsme jim o tom, jak jsme se seznámili v cizině u moře. A náš romantický příběh se všem moc líbil.
Magda V. (60), Svitavy
