Mé nabídky k pomoci ignoruje, a dokonce se mi vysmívá. Nechápu, že se mě nezastane alespoň syn. Nesmím do ničeho mluvit a své názory si mám nechat jenom pro sebe!
Mít velkou rodinu byl můj sen, ale nakonec jsem měla jen tři děti. Já sama pocházím ze šesti dětí a prožila jsem šťastné dětství. Byli jsme se sourozenci pořád venku, lezli po stromech a o domácí mazlíčky neměli nouzi. Psi, kočky, králíci, kozy, žádný problém!
Měla dětí jako smetí
Líbilo se mi, když si jeden ze synů vzal takovou gruntovní holku, která mi hned při první návštěvě oznámila, že ona chce dětí rovnou pět a nenechá si to rozmluvit. Rozesmálo mě to. Já a někomu něco rozmlouvat? Natož tohle!
Přijala jsem její předsevzetí s nadšením. Vzala to hopem, protože druhé dítě mělo dvojče, tak stihla během dvou let porodit tři. Ty další hned následovaly. Byl to pěkný cirkus. Za pět let pět dětí! Snaše nebylo ani pětadvacet, když se z ní stala taková super máma.
Domácnost ji nebavila
Bydleli se synem v paneláku v šestém patře. To by nebylo to nejhorší, kdyby jim jezdil výtah a neopravovali pořád vodu. Bylo to takové to typické staré a trochu vybydlené sídliště. To taky byl důvod, proč se tam nastěhovali. Relativně nízká cena bytu!
I tak měli co dělat, aby mohli splácet hypotéku. Tolik dětí něco stojí! Snacha šetřit uměla, ale jinak se s domácností moc nepárala. Nepořádek, neumyté nádobí, hory nevypraného prádla a k obědu dětem do ruky suchý rohlík.
„Však ony to přežijí, večer dostanou teplé jídlo spolu s jejich tatínkem!“ mávla bezstarostně rukou a věnovala se malování nehtů. Byla toho názoru, že pro svého manžela musí být neustále atraktivní.
Moje nabídky odmítla
Nabídla jsem jí pomoc. Jakoukoli. „Jituško, mohu s dětmi chodit ven! Nebo ti vyperu či uvařím,“ vyjmenovávala jsem vše, co mě v tu chvíli napadlo. Byla jsem v předčasném důchodu a času měla dost.
Myslela jsem to dobře
Potom jsem jí dokonce nabídla i peníze, což ji naštvalo. „Maminko, my se o sebe umíme postarat. Tak mě přestaňte urážet,“ řekla zhurta a já viděla, že jsem ji opravdu naštvala. Moje omluva jí ale nestačila. Pustila se do mě s ironií sobě vlastní:
„A co se vám vlastně u nás nelíbí? Umírá tu snad někdo hladem? A co, že tu není vzorný pořádek? Víte, co se říká: Nepořádek v bytě, spokojené dítě!“ Usmála se tak nějak zle a už se se mnou nebavila. Bylo to lepší, než když se mi tak ošklivě vysmívala.
Všeho mi bylo líto
Vyplížila jsem se od nich jako zpráskaný pes, jak se říká. A taky jsem se tak cítila. Doma jsem se před manželem rozplakala, ale ještě jsem to schytala od něho. Prý se nemám mladým plést do života! Naštvalo mě to.
Neměla jsem nikde žádné zastání, a přitom jsem to myslela tak dobře! Vždyť snacha musela být unavená a vyčerpaná z tolika dětí. To přece nebylo možné, abych se mýlila.
Poštvala na mě syna
Byla už skoro půlnoc, když zazvonil u dveří zvonek. Lekla jsem se, co se stalo, a běžela otevřít, protože manžel už spokojeně spal u televize. Za dveřmi stál syn a tvářil se na mě jako kakabus! „Nedalo mi to a musel jsem přijít hned. Jitka mi všechno řekla.
Jak se do ní navážíš a že se ti nic nelíbí! Tak jsem ti přišel říct, abys k nám nechodila. Bude klid, a je to!“ řekl, aniž by vůbec překročil práh. Otočil se a odešel.
Jako zlý sen
Zůstala jsem stát u otevřených dveří. „Nezdálo se mi všechno snad? Co to mělo znamenat?“ ptala jsem se nejdřív sama sebe a potom i manžela, který se vzbudil a byl zvědavý, co se to u nás děje. Tentokrát se naštval i on.
A prý, že hned ráno si to půjde s mladými vyříkat. Svůj slib k mému nemalému údivu splnil. On totiž nerad řešil nepříjemnosti a vždycky všechno zbylo na mně. Jednání s úřady nebo kdysi rodičovská setkání. Tentokrát se ale pochlapil.
Vnoučat si teď užíváme
Nevím, co všechno našim mladými řekl, ale nakonec přece jen dospěli ke kompromisu. Syn nám bude každý druhý víkend vozit děti na hlídání. My si jich užijeme a oni budou mít odpočinek a klid.
Nebylo to přesně to, co jsem si představovala, ale musela jsem být spokojená. Z dvoudenní návštěvy pěti vnoučat jsem se vždycky vzpamatovávala celý další týden. Tak moc jsem byla unavená. Ale taky spokojená. A děti taky.
Drží se zpátky
Se snachou se moc často nevidím a myslím si, že nám to oběma jen prospívá. Jen si říkám, co bude, až si i ti naši další dva kluci založí rodiny. Věk už na to dávno mají. Jaké budou snachy? Kolik vnoučat se nám asi pod střechou sejde?
Manžel je taky nadšený a buduje na naší zahrádce dětské hřiště. Už máme trampolínu a velké pískoviště, houpačku i se skluzavkou. Teď je na řadě takový ten domeček na stromě. To budou vnoučata koukat!
Anna P. (61), Chomutov
