Šachy mě bavily, proto jsem byla ráda, když jsem našla v nemocnici pána, co je taky hrál. Naše partie ale nebyly tak docela obyčejné.
Před lety jsem byla nějakou dobu v nemocnici. Byla tam děsná nuda a já jsem už nevěděla, jak se zabavit. Po nocích jsem se nudila, tak jsem chodila hrát na chodbu s jedním starým pánem šachy. Noční šachové partie se staříkem mě bavily.
Jen mě pak trochu vyděsilo, když mi řekli, že pán nemůže chodit a zemřel pár hodin před naší poslední hrou.
Záhadná nemoc
Stalo se to před necelými dvaceti lety, ale pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Byla jsem už druhý týden v nemocnici a nikdo si se mnou nevěděl rady. Příznaky neodpovídaly snad žádné srdeční vadě, přesto si mě raději nechávali na pozorování.
Na oddělení jsem byla jediná mladá holka, kolem leželi starší lidé po infarktech a podobně. Děsně jsem se nudila, a to hlavně v noci. Přes den mě navštěvovali kamarádi nebo rodina, na chodbě se pořád něco dělo. V noci nastalo nepříjemné ticho a mně bylo smutno.
Procházela jsem se chodbami a jednou narazila na dědu, který asi také trpěl nespavostí. Seděl sám na konci chodby u šachového stolku. Šachy mě moc bavily, takže jsem si s ním ráda u hrnku čaje zahrála.
Vítězná partie
Stal se z toho takový zvyk. Moc jsme toho nenapovídali, ale zpříjemnilo nám to dlouhou chvíli. Navíc jsem ho pořád nemohla porazit, takže jsem se těšila na každou další partii a myslela si, že tentokrát ho pokořím.
Poslední noc, kdy jsem toho muže viděla, jsem konečně šachovou partii vyhrála. On se choval ale ještě tišeji než obvykle. V obličeji mi připadal mladší a zdravější. Měl uvolněnější výraz a po mé výhře se šťastně usmál.
Většinou vypadal zachmuřeně a obličej měl v křeči. Řekla jsem mu, že se mi zdá, že půjde brzy domů, a on odpověděl, že je to tak.
Zemřel po půlnoci
Ráno jsem si šla do sesterny půjčit nějaké časopisy, a když jsem procházela kolem pokoje toho starého pána, všimla jsem si něčeho divného. Pokoj právě vyklízela uklízečka a postel byla prázdná. Že by ho propustili tak brzy ráno?
Zase tolik fit mi nepřipadal, a tak jsem se o tom zmínila sestřičce. Ta mi oznámila, že pán zemřel krátce po půlnoci. Já s ním ale hrála šachy ve tři ráno!
„Drahoušku, to sis asi nějak popletla, vždyť nemohl poslední týden ani na nohy,“ odbyla mě a šla rozdávat léky.
Hrála jsem s přízrakem?
Hrála jsem s nějakým přeludem, nebo jeho duší? Chtěla jsem tomu přijít na kloub. Další noc jsem se opět zvedla a šla na chodbu číhat, zda se jeho duch neobjeví. Neobjevil se. Na šachovém stolku ale stála rozehraná partie.
Některé figurky byly seřazené na straně, přesně tak, jak to dělával on. Zahrála jsem pár tahů a s pánem jsem se pak v duchu rozloučila. Další den už mě pustili s tím, že se na nic nepřišlo a pravděpodobně jsem zdravá jako rybička. Od té doby ale věřím na přízraky.
Adéla T. (50), Litomyšl