Stále jsme probíraly to samé. Děti, partnery, nemoci a vaření. Potom jsme si řekly dost! Půjdeme do sebe. Začneme cvičit a držet dietu.

Nejsme dvojčata, ale jako bychom byly. Vdaly jsme se a naše životy byly dost podobné. Navštěvovaly jsme se celkem často. Klidně i třikrát týdně.

Vzpomínaly jsme na dětství, mládí, kluky, které jsme si navzájem záviděly. Ne vždycky jsme si rozuměly, tu a tam jsme trucovaly a nemluvily spolu. To už je pryč.

Svěřovaly jsme se

Věděly jsme o sobě vše. Jaké máme nemoci a bolístky, co řekl můj manžel a manžel Jiřiny, co dělají děti a jak se učí vnoučata ve škole. A taky vše o všelijakých slevách v obchodě a nových receptech. Bylo toho na probírání hodně, ale stejně.

Čeho je moc, toho je příliš, jak se říká. Před kolegyněmi z práce jsem také nemohla vše přiznat, aby mě nepomluvily. A sousedce zase nebudu vyprávět, jak mi byl manžel kdysi nevěrný a já mu to stále v duchu nemohu odpustit. Jiřině to bylo všechno jasné. Rozuměla mi a já zase jí.

Nedbala jsem o sebe

Neznamená to, že bychom vše té druhé odsouhlasily. Že bychom spolu ve všem souzněly. Občas jsme se dokázaly pěkně pohádat! Ale v dobrém. Prostě jsme měly rozdílné názory.

„Takhle už to dál nejde, Renčo,“ řekla jednou Jiřina a já zprvu vůbec nechápala, o čem to mluví. Ona měla na mysli ty naše stále stejné sedánky. „Měly bychom něco podniknout. Takhle shnijeme za živa!“ rozhodila dramaticky ruce a vyskočila od stolu. Jen tak.

Prostě si stoupla a zase sedla. To byla celá ona. Spontánní a plná života. A taky vždy pěkně oblečená, na rozdíl ode mě. Já o sebe přestala dbát už dávno. Bylo mi jedno, jak vypadám. Stejně si toho, mimo sestry, nikdo nevšímal.

Chtěla jsem se hýčkat

Stejně jako já, i Jiřina trávila život v práci, která ji nebavila, u plotny, která ji bavila ještě méně, a s manželem, který ji miloval, ale jinak byl dost nudný patron. Stačila mu televize a vychlazené pivko.

Naštěstí jsme měly obě zdravé a šikovné děti a každá i pár vnoučat. Neměly jsme si na co stěžovat, ale přesto. Jakoby život byl jen k přežívání a nikoli k žití! „Víš co?“ napadlo mě a hned jsem pokračovala: „My bychom se měly o sebe začít starat.

Cvičit, hubnout, chodit někam na masáže nebo kosmetiku. Co já vím! Prostě místo tlachání si něco užít!“ Jiřina byla mým nápadem nadšená. Opět vyskočila a začala mě popohánět. Prý nebudeme na nic čekat a půjdeme si koupit něco moderního na cvičení.

Kondičku jsem měla na nule

Utratily jsme každá přes tisíc korun, ale byly jsme spokojené. Jiřina slíbila sehnat nějaký kurz cvičení a já nás měla obě objednat ke kadeřníkovi. Naše životy nabraly nový směr! Příští setkání se odehrálo až po prvním cvičení. Byly jsme obě úplně vyřízené.

O mnoho let starší ženské toho zvládly víc než my. Ostuda! Sedly jsme si k minerálce a začaly plánovat jídelníček. Víc hlav víc ví! Nechtěly jsme hladovět, jen začít jíst opravdu zdravě. A hlavně, nějak to skloubit s jídlem pro naše manžely, aby moc neprotestovali.

Těšíme se k moři

Později jsme si přidaly ještě kosmetiku a taky nehty. Na těch jsem ještě nikdy nebyla! Po měsíci jsme obě zhubly po dvou kilech, což bylo pro mě zklamání, ale Jiřina mě utěšila. Prý mi narostly svaly. No, nevím, ale cítila jsem se opravdu lépe.

Tak nějak lehčeji a optimističtěji. Dokonce i manžel si všiml té změny. „Ty se nějak víc usmíváš, Renčo. Nemáš ty milence?“ zeptal se a myslel to vážně! Dokonce mi přinesl kytku. Kdo ví, po kolika letech!

No, na tom cvičení jsme si našly kamarádky, a setkávaly se společně. Bylo hezké svůj stereotypní život takhle nenásilně změnit. Odměnily jsme se novým oblečením, o číslo menším než to původní. A v létě nás čeká společná dovolená u moře. Tentokrát to bude čistě dámská jízda!

Zase jsme si blíž

Tohle všechno stmelilo náš vztah, který míval své výkyvy, vždyť to také asi znáte. Pravdou je, že jsme zmoudřely, to už tak nějak patří přece k věku. Prožíváme spolu krásné chvíle.

Jestli jsem měla někdy pocit, že mi něco v životě chybí, byla to nejspíš blízkost mé sestry. Ale teď jsme si s Jiřinou možná blíž, než jsme bývaly jako holky.

Renata J. (62), Plzeň