S manželem a dětmi jsme vyrazili na výlet do lesa. Mělo to být pohodové rodinné odpoledne. Místo toho jsme ale zažili něco děsivého.
Moc ráda se svojí rodinou podnikám výlety do přírody. Je to pro nás všechny únik od všech povinností a starostí. Vždy se odreagujeme a vyčistíme si hlavu. Přijdeme na jiné myšlenky.
Procházka lesem
Před několika lety jsme se rozhodli, že navštívíme les, který nám kdysi někdo ze známých doporučil pro svoji rozmanitost. Netušili jsme ale, že les je pod nadvládou temných sil.
Moje děti, které jsou jindy klidné a poslušné, se v lese chovaly velmi nenávistně, manžel byl jako vyměněný, byl zlý. Měl to skutečně na svědomí ten tajemný les?
Milovníci turistiky
S manželem Davidem jsme se poznali krátce po vysoké škole na jedné túře v Krkonoších. Oba dva jsme měli moc rádi turistiku, a tak jsme spolu začali pravidelně podnikat různé výlety a túry po naší republice.
Za dva roky jsme se zasnoubili a necelý rok nato jsme se vzali. Postupně se nám narodily dvě děti – syn Karel a syn Jonáš, který je o necelé dva roky mladší. Od dětství jsme je vedli k tomu, aby byli aktivní a sportovali.
K našemu štěstí oba syny rodinné výlety bavili už odmala a vydrželo jim to i do pubertálních let.
Výlet do lesa
S dětmi tedy pravidelně velmi rádi jezdíme po výletech. Nejvíce nám vyhovuji výšlapy do hor nebo hluboké lesy. Máme psa, ovčáka Berryho, který je vždy takovým výletem nadšený. Tehdy jsme se vydali do hlubokého lesa nedaleko Českých Budějovic.
Aktivní odpočinek
Pro nás všechny je les takovou terapií. Děti studují na gymnáziu a my s manželem pracujeme od nevidím do nevidím. Času pro odpočinek moc není. Do lesa si chodíme vyčistit hlavu a dobít vnitřní baterky. Kdo do lesů chodí pravidelně, ví, o čem mluvím.
Tento les byl ale jiný. Jakmile jsme zašli trochu hlouběji, jako kdyby se najednou setmělo.
Náhle se setmělo
Najednou jsem neměla ten známý pocit klidu, který v lese mívám. Měla jsem prapodivný strach. Že by se tak rychle setmělo? Vždyť ještě teď svítilo sluníčko, není tak pozdě, povídala jsem si sama se sebou.
Navíc jsem měla pocit, že jde někdo další s námi, ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl.
Cítila jsem kolem nás pohyby
Kolem sebe jsem cítila tlumené zvuky, pohyby. V lese sem tam spadne šiška nebo proběhne lesní zvíře, ale toto bylo jiné. Náš pes, který většinou lítá po lese, šel vedle mě se staženým ocasem. Les byl velmi temný.
Kluci se začali zničehonic hádat, a pak dokonce i prát. Tohle nikdy nedělali, ani když jim bylo deset. Vždy měli spíše klidné a uzavřené povahy. Teď byli na sebe agresivní a vyhrožovali si smrtí. Musela jsem je krotit.
Manžel byl jako vyměněný
Manžel, místo toho, aby mi s nimi pomohl, mi začal vyčítat věci z minulosti, což u nás také není na denním pořádku. „Co to s vámi je, proboha?“ zakřičela jsem na ně. V tu chvíli jsem si všimla, že má manžel jinak zbarvené oči. Lekla jsem se.
Prosila jsem, abychom z lesa raději odešli. Stačilo se otočit a jít stejnou cestou zpět k autu. To jsme také udělali, ale cestu ven z lesa jsme nenašli. Vypadalo to, že chodíme stále dokola.
Les byl plný zlosti
Mobilní telefony nechytaly signál. Nebylo možné se podívat, jak daleko jsme od auta. Pojal mě neskutečný strach. Kluci byli nezkrotní, stále se hádali. Manžel mi vyčítal, že beru málo peněz a hodně utrácím. Nikdy dřív mi nic takového neřekl.
Začala jsem brečet
Šli jsme dál po cestě, která nikam nevedla, když náš pes začal najednou vrčet na jeden strom, jako kdyby mu zcela přeskočilo. Byla jsem úplně zoufalá. Neděla jsem, co dělat. Sedla jsem si na pařez a začala jsem bezmocně brečet.
V husté mlze se objevila postava
Byla to obrovská svízel. Byli jsme uvězněni v lese, nemohli jsme najít cestu ven. V jednu chvíli jsem vzhlédla a v husté mlze jsem zahlédla postavu. Srdce mi tlouklo na plné obrátky. Můj strach se ještě znásobil. A pak z minuty na minuty nastala hrozná zima.
Společně jsme utíkali rychle pryč
Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsme v lese mohli být. Vzala jsem kluky za ruce a prostě jsme běželi, co nám nohy stačily. Postava, kterou jsem totiž viděla, byla blíž a blíž. Manžel díky bohu i přes svůj momentální stav běžel za námi.
Když jsem konečně uviděla konec lesa, ulevilo se mi. Rychle jsme s manželem nasedli do auta a ujížděli odtamtud pryč.
Je pověst pravdivá?
Doma jsme to pak s manželem rozebírali, ale na nic jsme nepřišli. Až po několika dnech jsem četla, že se jednalo o Branišovský les, který je pověstný tím, že je v něm démonická síla, se kterou není radno si zahrávat.
Můžeme být tedy rádi, že jsme odtamtud vyvázli v pořádku. Od té doby už jezdíme jen do ověřených lesů.
Vendula L. (55), Jindřichův Hradec
