Vlak měl zpoždění, a tak jsem si zkrátila čekání v odstaveném vagonu. Usnula jsem a probral mě vlak, když se dal do pohybu.

Vracela jsem se pozdě večer od kamarádky, čekala mě ještě cesta vlakem. Na setmělém nádraží jsem se dozvěděla, že má nemalé zpoždění. Byla mi zima a únavou jsem pomalu ani neudržela hlavu.

Měla jsem náročný den, vstávala jsem do práce ve čtyři ráno a odpoledne jsem jela kamarádce v nouzi pomoci s domácností. Potřebovala jsem si někam na těch čtyřicet minut čekání sednout, popřípadě lehnout.

Ve vlaku jsem byla sama

Všimla jsem si vlaku na odstavné koleji, byla v něm tma. Vlezla jsem dovnitř a na chvíli se natáhla v prázdném kupé, byla to slast. V ruce jsem svírala telefon s nastaveným budíkem. Musela jsem usnout dost hluboce, vzbudil mě až pohyb vlaku.

Vyskočila jsem na nohy a vyděšeně sledovala ubíhající krajinu za okny. Zvláštní bylo, že se ve vlaku stále nesvítilo, byla jsem tam sama.

Průvodčí jako z hororu

Běhala jsem z vagonu do vagonu a hledala někoho, kdo by mi mohl pomoci. Zkusila jsem dokonce zatáhnout za ruční brzdu, ale nic se nestalo. Vtom mi někdo sáhl na rameno, málem se mi zastavilo srdce. Obličej, který jsem spatřila, snad ani nemohl být lidský.

Bledé tváře, černé panenky a dlouhé zuby. Když promluvil, šel z něho smrdutý dech, jako by mu tlel jazyk. „Jízdenku, madam!“ zaburácel a já se dala na úprk. Nohy mi těžkly hrůzou, vůbec mě neposlouchaly.

Běžela jsem celou tu cestu zpátky a průvodčí se kymácel za mnou. Na podlaze bylo všude něco lepkavého, podrážky se mi nepříjemně lepily. Napadlo mě, že je to asi krev.

Křičela jsem jako o život a doběhla až k posledním dveřím, ty se mi podařilo za jízdy otevřít. Chystala jsem se skočit do pole, protože se ke mně blížil ten průvodčí. Strach mi ale nedovoloval vyskočit, tušila jsem, že se jen celá polámu.

Probudila jsem se na lavičce

Cítila jsem, jak mě chytá za ruku a cloumá se mnou. S očima pevně zavřenýma jsem doufala, že všechno zlé pomine, vlak zastaví a někdo mě zachrání. Pak jsem oči otevřela, spatřila před sebou bezdomovce na nádraží. Prý jsme mu zabrala lavičku.

Hned jsem se zvedla a šla pryč, nohy jsem měla pořád ztuhlé. Zavolala jsem si taxíka, protože mi ujel další vlak.

Byla to jen noční můra?

Všechno se mi tedy muselo zdát a zdřímnutí se mi pekelně prodražilo. Když jsem druhý den mluvila s kamarádkou a vše jí vyprávěla, zpozorněla. „Neochutnávala jsi ty sušenky z plechovky na stole?“ zeptala se s přidušeným smíchem.

Náhodou jsem si dva kousky vytáhla, když se nedívala. „Tohle byly ale speciální sušenky, jestli mi rozumíš. Takže tvoje běsy z vlaku už mi dávají smysl,“ smála se a já se konečně dovtípila, o co šlo.

Nikdo mi ale nemohl vysvětlit jednu věc – kde se vzala zaschlá krev na mých podrážkách?

Štěpánka J. (50), Plzeň