Byla to moje vina. Nehoda, při níž zemřel člověk! Teď se mi o něm bude zdát až do smrti? Chodí se mi snad v noci mstít?
Když jsem po třech letech znovu uchopil volant, proběhlo mým tělem mrazení. Znejistil jsem. Po nepříjemné autonehodě, při které jsem přišel málem o nohu, jsem v sobě konečně našel odhodlání a nasedl do auta, které patřilo mé matce.
Volala mi krátce poté, co jsem s vozem vyjel. Měla strach, jak to zvládám. Položil jsem si mobil na sedadlo spolujezdce a naladil své smysly, abych zvládl za jízdy i telefonovat. „Všechno je v pořádku, mami!“ ubezpečoval jsem ji.
Blížil jsem se právě k místu, které se mi navždy vrylo do paměti. Tady jsem přehlédl auto, vyjíždějící z lesní cesty. Bylo až do poslední chvíle schované za pyramidou naskládaných kmenů. Tady k té nehodě došlo.
Zelená dodávka
Řítil jsem se tehdy vysokou rychlostí, protože jsem spěchal na schůzku s klientem a měl zpoždění. V okamžiku, kdy jsem auto na vozovce zahlédl, bylo už pozdě. Prakticky jsem vůbec nebrzdil a v plné rychlosti narazil do jeho zadní části. Ozval se náraz…
Jezdec v zelené dodávce byl na místě mrtvý. Já měl, jako zázrakem, vesměs jen lehčí zranění a několikrát zlomenou nohu. Skončil jsem v nemocnici. Neustále jsem měl však před sebou obličej toho nešťastníka, který zemřel kvůli mně!
To se ani po třech letech nezměnilo. On byl už dávno na pravdě Boží, zatímco já jsem znovu seděl za volantem. Počasí bylo tentokrát stejné jako tehdy, což ještě posílilo vzpomínku na dramatický zážitek. Slabě mrholilo a foukal vítr, ostrý jako břitva.
Z dálky jsem spatřil onu naskládanou pyramidu dříví. Stála tam stále a byla stejná. V následující vteřině se na lesní cestě zprava mihla zelená dodávka. Dupl jsem na brzdu.
Střetu už ale nešlo zabránit. Jen zázrakem jsem zůstal s autem stát na silnici. Zelená dodávka dopadla mnohem hůř. Točila se dokola, jako ve větrném víru…
Nehýbal se
Bylo to všechno naprosto stejné jako tenkrát! To nemůže být pravda! Potácel jsem se k místu, kde leželo tělo muže, jenž při nárazu prolétl předním sklem a zůstal ležet na vozovce. Poklekl jsem k němu. Byl oblečen do dlouhého kabátu. Nebylo mu vidět do tváře.
Nehýbal se. Hledal jsem třesoucí se rukou po kapsách mobil. Postavil jsem se a volal záchranku. V tu chvíli se postava ležící na vozovce napřímila.
Pomsta?
Vykřikl jsem hrůzou. Ten obličej jsem znal. Patřil mrtvému muži z naší první srážky. Po obličeji mu stékaly zvolna klikaté potůčky krve, ředěné začínajícím lijákem. V tu chvíli jsem se probudil s výkřikem a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Byl jsem v nemocnici. Nade mnou se skláněl lékař a jedna ze sester. „Operace vaší nohy dopadla dobře!“ řekl mi. Uvědomil jsem si, že to všechno byl sen. Něco jsem zamumlal a znovu usnul. A všechno začalo nanovo… Od té doby se mi ten hrůzostrašný sen vrací.
Je to vždy stejné. Sedám za volant a vyrážím na cestu, fouká, lehce mrholí, v tom z lesní cesty vyrazí zelená dodávka… Přesně, jako tenkrát. Myslím, že je to nebožtíkův trest za to, že já jsem zůstal naživu.
Petr (57), Pardubice
