Byly jsme neoddělitelná dvojice. Já a moje kamarádka jsme si padly hned do oka, a tak to mělo zůstat. Ale nezůstalo.

Květované šatičky, blonďaté vlásky, oči modré jako len a pár roztomilých pih na malém nosíku! Když jsem ji uviděla, hned mě okouzlila. Já byla pravý opak. Hned se z nás staly nerozlučné kamarádky.

Seděly jsme spolu na základce i na střední a pak se naše cesty rozešly, obě jsme se vdaly do jiných měst. Ale pořád jsme cítily, že jsme vlastně spolu. A že naše odloučení nebude mít dlouhého trvání.

Co se s ní stalo?

Když se Míša rozvedla, protože nemohla mít děti a její manžel je chtěl, naše cesty se zase spojily. Za vším stál můj hodný manžel, který přišel s nabídkou, ať kamarádku pozvu na víkend k nám, aby přišla na jiné myšlenky.

Od té doby k nám Míša pravidelně jezdila. Stala se členem rodiny. Moje děti ji měly rády a manžel si ji také oblíbil. Míša se rozhodla přestěhovat kousek od nás, abychom to neměly daleko.

A život krásně plynul až do chvíle, než přišla s tím, že potřebuje půjčit peníze. Chtěla, abych se stala ručitelem. Ani mě nenapadlo ji odmítnout.

Za pár měsíců ale přišla Míša znovu. Tentokrát s žádostí o peníze v hotovosti. „Víš, nějak jsem nevyšla…“ řekla a dodala: „Manželovi to, prosím, neříkej!“

Obelhala mě i jeho

Potom se rozplakala. Nemohla jsem se na tu hromádku neštěstí koukat! Půjčila jsem jí sto tisíc, které jsem šetřila, a navrch přidala pět jako dar. Přece jsme rodina, ne? Dle slibu mi měla peníze vrátit do půl roku, kdy jí měla být vyplacena jakási pojistka.

Jenže Míša k nám chodit přestala. „Není jí něco? Nestůně?“ ptala jsem se, když mi stále nebrala telefon. Manžel se zamyslel a potom opatrně řekl: „No, mně je to taky divné. Musím se ti k něčemu přiznat,“ ještě chvíli váhal, ale pak se přiznal.

„Půjčil jsem jí sto tisíc. Šetřil jsem tajně pro děti. Chtěl jsem vás překvapit!“ Koukala jsem na něho, zda si nedělá legraci. Vždyť i já tajně šetřila a tajně půjčila! Nebyla jsem schopná slova.

Sváděla mi manžela

„Podvedla nás. Věděla, že oba šetříme. A oba tajně. Využila nás!“ vykřikl manžel. Když se vyzuřil, dozvěděla jsem se ještě něco: „A víš co? Zkoušela to na mě. Prý mě miluje! Odmítl jsem ji a nic ti neřekl, abych tě neranil!“ Udělalo se mi zle.

Rozhodli jsme se na „kamarádku“ si došlápnout. Míša nás dost neochotně pustila dál do svého nově zařízeného bytu.

Co jsme jí udělali?

V uších nové zlaté náušnice a kolem krku těžký zlatý řetěz. Koukala na nás nepřátelsky. „Přišli jste si pro penízky, co? No, těžko se k nim dostanete. Máte něco písemně?“ ptala se výsměšně. „Míšo, co se stalo? Chci ti pomoct!“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Máte všechno a já nic. Nenávidím vás!“ řvala jako smyslů zbavená. Nepoznávali jsme ji. Roky se dokonale přetvařovala a své kroky si pečlivě plánovala. To zjištění bylo horší než ztráta peněz, které už nikdy neuvidíme.

Už mi došlo, že jsem přišla o svoji úžasnou kamarádku. Jenom nechápu, co jsem jí udělali tak strašného, že si na nás potřebovala zchladit žáhu.

Jana P. (63), Cheb