Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy.

Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily.

Nerozlučné kámošky od školy

V první třídě jsme si sedly do stejné lavice, stala se z nás nerozlučná dvojka. Neměly jsme před sebou žádné tajnosti, se vším jsme se sobě svěřovaly. Později jsme společně prožívaly všechny lásky a rozchody, radily jsme jedna druhé.

Jak jsme dospěly? Rychle. Neměly jsme na sebe čas

Dnes to snad ani není pravda. Bezstarostné dětství uteklo, každá jsme šla na jinou školu. Pak jsme se vdaly a měly své životy. V kontaktu jsme byly stále, jen ne v tak častém. Mně se narodily dvě děti. Bohužel můj muž mi dělal starosti.

Brzy po svatbě se z něj vyklubal velký proutník. Tehdy jsem našla útočiště u Dany. Já měla špatné manželství a jí nevycházel sen o velké rodině. Měla muže, moc hodného, ale nemohla mít děti.

Když jsem se rozvedla, Dana mě často zvala k nim domů. I s dětmi jsem chodila. Oba rozkvetli, když v jejich bytě byl slyšet hlasitý dětský smích.

Zničilo ji to. Ale já jsem byla tady

Manžel Dany ale náhle onemocněl. Musel skončit v práci. Jeho nemoc postupovala tak rychle, že hrozně sešel. Ani jsem ho nechtěla ukazovat dětem, na strejdu nebyl pěkný pohled. Brzy zemřel. Dana se zhroutila.

Aby se neutápěla ve smutku ve svém bytě, vzala jsem si ji k sobě. Chvíli to trvalo, než se vzchopila, myslela i na to nejhorší. Nakonec si našla práci v zahraničí. Musela prý pryč. Nebránila jsem jí, chápala jsem.

Nevracela se dlouhých 17 let. A pak se zjevila

Nějaký čas jsme byly v kontaktu. Měla v Německu pracovat rok, jenže už se nevrátila. Našla si tam přítele, psala mi, že začala znovu tak nějak žít. Naše korespondence řídla. Nakonec přestala definitivně. Život šel dál a já na Danu nepřestávala myslet.

A ona pak jednoho dne zazvonila u našich dveří. Po dlouhých 17 letech jsme zase byly spolu. Dana se definitivně vrátila domů.

Bohužel už jsme k sobě neměly blízko

Omlouvala se mi, že se tak ztratila. Měla deprese, chtěla zapomenout na vše. Pochopila ale, že si něco nalhává. A také si uvědomila, že ten partner nebyl parťák pro život. Dana tu ale neměla už nikoho. Dnes žije v pečovateláku. Občas za ní zajdu.

Mám svoji rodinu, druhého manžela a nemohla jsem Daně nabídnout, aby bydlela v mém domě. Možná kdyby se neztratila… Třeba by ten kontakt byl silnější a byly bychom na sebe zvyklé. Nevím.

Někdy mám výčitky, že bych jí měla pomoct, když jsem stejně asi její nejbližší člověk. Ale znáte to. Když vám někdo zmizí ze života, těžko se do něj vrací. Trochu si říkám, jestli si Dana ten svůj osud takto nezkazila. Stejně jako když mi kdysi ve školce šlapala na ty lakované botičky.

Vilma S. (66), Plzeň