Byla jsem zamilovaná do pohledného spolužáka Lišky, který si mě nevšímal. Přesto jsem doufala, že se během pálení čarodějnic sblížíme.
K čarodějnicím neboli třicátému dubnu se upínaly veškeré mé naděje. O té magické noci jsem věděla nemnoho, neboť jsme se o takových věcech ve škole neučili, ale babička říkávala, že je to noc zázraků.
Filipojakubská nebo také Valpuržina noc proslula kouzly, ve vzduchu je slyšet šustění, to jak čarodějnice, natřené kouzelnou mastí, aby byly neviditelné, míří na košťatech nebo třeba i na kozlech k Petrovým kamenům či na jiná zlověstná místa, kde provozují nekalé rejdy.
Ohně se zapalují nejen na ochranu před zlými silami v povětří, ale i aby očistily lidi a splnily jim přání. To totiž filipojakubský oheň umí. A o to mi právě šlo.
Aby kouzelný oheň vyslyšel mé nejtajnější přání a pomohl mi získat lásku mého spolužáka Lišky, pro kterého jsem byla doposud vzduch. Zní to jednoduše, ale mělo to spoustu háčků.
Táta byl na noční šichtě ve fabrice, hlídala mě macecha, která dostala rozkaz nepouštět mě ven za žádnou cenu. „Až ti bude osmnáct, dělej si, co chceš,“ znělo tátovo krédo. „Ale do té doby budeš poslouchat.
A za klukama mi necourej, na to máš čas.“ Do osmnáctých narozenin mi zbývalo sedm dní. Jen sedm dní! Ale to bylo tátovi fuk, byl extrémně zásadový a hlídal mě jako policejní pes.
Nemáš rozum
Máma mi umřela před čtyřmi lety. Pořád to bolelo. Ale pocit, že na mě odněkud dohlíží, z nebe nebo z nějaké hvězdičky, jak se domnívala babička, mě uklidňoval stejně jako její obraz namalovaný místním lidovým umělcem, který jsem si pověsila na zeď v pokojíčku.
Macecha s tím nic nezmohla, nezbylo jí než se s olejem na plátně smířit, ale pokaždé si mámin obrázek prohlížela s jistou nevraživostí. Dnes vím, že nebyla zlá, jen to prostě neměla jednoduché a občas v tom pěkně plavala.
Zaujala místo po nebožce, která jako by byla v domě pořád nějakým způsobem přítomna. Třeba na fotografiích, trůnil tu též její vzácný porcelán anebo starobylý nábytek z dubového dřeva, který maminka kdysi dostala svatebním darem od svých rodičů.
Taky zde mírně překážela její svérázná, pubertální dcera, tedy já. „Dneska ani na krok,“ zasyčela. „Víš, co řekl táta. Bůhví, co bys venku vyváděla, nemáš rozum a pravděpodobně ho ani nikdy nedostaneš.“ Prskla jsem jako obvykle: „Ty mi nemáš co poroučet, nejsi moje máma.“
Nová láska
Místo, aby něco ostrého podotkla, dlouze zívla. Rty se mi zavlnily zlomyslným úsměvem. Usínala. Aby ne. Hodila jsem jí do konvice s mátovým čajem dva extra silné prášky na spaní, které míval můj táta v nočním stolku. Takže to bychom měli.
Zbývalo rozhodnout se, co na sebe, a střelhbitě odkráčet za láskou. Kdepak, nikdy se nic neodehraje podle představ. Skutečnost byla pochopitelně hořká jako pelyněk.
Už když jsem přicházela k vysoko šlehajícím plamenům, které jako by barvily nebesa doruda, věděla jsem, že je zle. Tak ani magická noc mi nepomohla. Liška seděl nebezpečně blízko spolužačky Renáty, objímal ji kolem ramen a něco si špitali.
V naší třídě se zrodila nová láska. Liška a Renáta. Zmocnilo se mě zoufalství. Liška a Renáta se k sobě tiskli, stejně jako se k sobě tiskly jejich uzeniny, které si svorně opékali. „Nenávidím tě,“ šeptala jsem si.
Zbytečně jsem se hodinu česala a malovala, byl to ztracený čas. Zbytečně jsem se cpala do nových džínů a riskovala jejich propálení.
Přes oheň
Měla jsem si vzít nepadnoucí tepláky tak jako většina ostatních. Nemám rozum. Macecha to řekla správně. K dovršení všeho neštěstí si ke mně přisedl Tonda, můj odvěký ctitel. Miloval mě, alespoň to tvrdil, od sedmé třídy základní školy.
„Proč pořád koukáš na toho Lišku?“ ucedil. „Můžu koukat kam chci,“ odsekla jsem. „A náhodou, na Lišku vůbec nekoukám. To ses spletl. Mně je Liška ukradenej.
Frajírek jeden libovej.“ Zamyslela jsem se nad Tondou, který právě na jakémsi dobroději vyškemral dva buřty, napíchl je na klacek a opatrně opékal nad plameny. Psal mi dopisy už několikátým rokem.
Nejdřív se nepodepisoval, ale několik posledních už podpisem opatřil. Beztak jsem odjakživa věděla, kdo to píše, hned jsem poznala jeho písmo. Roky na mě hleděl psíma očima a chválil mě a obdivoval.
A taky chránil, což se ukázalo i v onu magickou čarodějnickou noc. Když se začalo skákat přes oheň, tedy ne přes ten hlavní, ale přes menší, hned jsem se tam hrnula. Když prý skáčete třicátého dubna přes plameny a něco si přejete, tak se to splní.
Žhavý uhlík
Hodlala jsem si přát Lišku, ale Tonda mě k ohni nepustil, říkal, že je to pro mě nebezpečné. Ostatně skákali jen kluci, holka žádná. Ani Liška si to nedal ujít, chtěl se předvést, vejtaha. Dopadl bídně. Žhavý uhlík mu propálil díru na zadku.
Kalhoty čadily, lidi se chechtali a Liška zuřil, protože mu to pokazilo společenskou prestiž a zničilo zánovní rifle. Ať už si přál cokoli, byla to marnost nad marnost, nepodařený skok přání nesplní. Tak to prostě je. Domů jsem se plížila o páté hodině ranní.
Macecha spala jako zabitá, a tak jsem byla na sebe pyšná, jak jsem to všechno dobře vymyslela. Ale jak víme ze stovkami let ověřeného přísloví, pýcha předchází pád. Zanedlouho jsem ke svému zděšení zjistila, že jsem těhotná. S Tondou!
V časných ranních hodinách jsme se spolu vytratili do blízkého lesíčka, noc byla vlahá, májová.
Máma mi ho schválila
Někde jsem si pak přečetla, že právě tato noc přeje párům usilujícím o miminko, je štědrá a plodná. To se tedy potvrdilo, jenomže Tonda a já jsme o miminko ani náhodou neusilovali. Nevěděla jsem, co dělat. Tátovi jsem to říct nemohla, ten by se zbláznil.
Nezbylo než svěřit se maceše. Zbledla jako papír a vysoukala ze sebe: „Řekni, že si děláš legraci. Je to vtip, že jo?
A pěkně hloupý vtip!“ Všechno jsem přiznala, konkrétně dva prášky na spaní v čaji, ilegální posezení u čarodějnického ohně i techtle mechtle s Tondou.
„Svatý Jene z Nepomuku,“ šeptala macecha, která byla věřící, „drž nade mnou svoji ruku.“ A musím říct, že to velkorysý svatý Jan Nepomucký fakticky udělal. Je to frajer. Říci to tátovi nebylo lehké. „Jseš ještě školačka,“ naříkal s hlavou v dlaních.
„Nemáš ani maturitu. Taková ostuda. A ten vůl Tonda je ještě kluk.“ Vzdorně jsem broukla, že mi ho máma schválila. „Jak ti ho proboha mohla schválit, když je nebožka?“ ťukal si na čelo. Pokrčila jsem rameny: „Povídám si s jejím obrazem.“ Zamumlal, že si připadá jako ředitel blázince.
Na krku
Když přišel Tonda, bílý jako křída, žádat o mou ruku, táta se tvářil nesmiřitelně. „Zbývá vám ještě rok do maturity,“ zahučel. „Jak chcete s miminem odmaturovat?“ Tonda nevypadal, že by znal na tuto otázku odpověď, ale mně zřejmě přišel na pomoc svatý Jan.
„Třeba by nám mohla pomoci tady Martina,“ ukázala jsem na macechu, která těžce vzdychla. Patrně právě zjistila, že přivdat se do naší rodiny nebylo takové terno, jak si původně myslela.
Celkem ještě chápala, že bude mít na krku těžko zvladatelnou puberťačku, ale že i její mimino, to jí na mysl nepřišlo.
Dobré srdce
„Jistě,“ zachrčela z posledních sil, neboť věděla, že tím otce potěší.
„Samozřejmě že vám budu pomáhat.“ Byla mladá a asi ani netušila, k čemu se zavázala, kupříkladu kolik bezesných nocí stráví se řvoucím chlapečkem, abych se mohla trochu vyspat a dokázala si do hlavy nacpat maturitní otázky. Ukázalo se, že má dobré srdce.
Staly se z nás kamarádky. Zejména díky ní jsme s Tondou odmaturovali a pak už se mohli soustředit jeden na druhého a na naše miminko. Světe div se, jsme spolu stále, dnes už jako pyšní dvojnásobní prarodiče.
Dagmar (64), jižní Morava
