Byla jsem rozmazlená až hrůza. Přitom moji rodiče nebyli nijak bohatí, nemohli si dovolit bůhvíco, ale mně by snesli modré z nebe.

Už ve školce jsem mívala nejkrásnější oblečky ze všech a nejvíc hraček i obrázkových knížek. A protože moje knihovna praskala ve švech, hodně jsem četla, nejraději romantické příběhy o lásce.

Snila jsem o tom, že se seznámím s anglickým hrabětem, který si mě odveze s sebou domů, a budeme převážně chodit na plesy a na hostiny, jezdit na koni a kupovat si nádherné oblečení. Proč by se to nemohlo stát?

V mých starých tlustých románech po babičce to byla běžná věc. Ale během školních let se mě pomalu zmocňovalo podezření, že život je docela jiný než knížky po babičce.

Nafoukaná husa

Hrabě nepřijížděl. Nezbylo než se rozhlížet po obci či ve škole, mezi spolužáky, a nebyl to veselý pohled. Žádný z kluků kolem mě mi nepřipadal patřičně okouzlující, a abych řekla celou pravdu, děsil mě pocit, že ani z jejich strany nebyl žádný velký zájem.

Moc se se mnou nebavili. Asi i proto, že se ve třídě povídalo, že jsem nafoukaná husa. A tak se spolužáci točili kolem holek, které byly usměvavé, dychtivé a vstřícné, což se o mně říct nedalo.

Na konci třeťáku uhnala kluka i Strnadová, mohutná pihovatá zrzka, a mně zbyly oči pro pláč.

Chtěl moji koblihu

K mé hrůze na mě zbyl Olda. Oslovil mě, ale nedohnala ho k tomu žádná láska, nýbrž hlad. Měl čtyři sourozence a občas se v domečku přilepeném pod skálou fakticky prali o předvčerejší kus chleba.

Promluvil na mě o velké přestávce na školní chodbě, zrovna když jsem rozbalila svačinu: koblihu s meruňkovým džemem a jablko. Naprázdno polkl, zašilhal na sladké pečivo a zakňoural: „Dáš mi kousnout?“ Spálila jsem ho pohledem.

Olda byl vychrtlý, ostříhaný podle kastrolu, což byl jediný účes, který jeho nebohá maminka svedla, a jeho křivý chrup marně volal po rovnátkách. Podala jsem mu koblihu, a když jsem viděla, jak se do ní zakousl, řekla jsem mu, ať si ji nechá. Když jsme šli ze školy, vděčně se ke mně přidal.

Hezky se s ním povídalo

Uzavřeli jsme jakési truchlivé spojenectví. Jistý prospěch jsme z něj měli oba. Já aspoň nepůsobila dojmem permanentní opuštěnosti a on na mně čím dál častěji vyloudil něco k jídlu a vlastně i k pití.

Čas od času mi vypočítal příklady z matiky nebo vysvětlil strašlivé učivo z chemie. Byl všestranný, psal i básně a četl kdeco. Hezky se s ním povídalo.

Student práv

Mamka pojala podezření, že je Olda můj kluk, což tedy rozhodně nebyl. O svém budoucím klukovi jsem měla úplně jinou představu. Naplnila se až na vysoké, kde jsem se seznámila se studentem práv Milanem.

„Ten hoch má úroveň!“ jásala máma, když jsme přijeli na návštěvu Milanovým vozem zahraniční výroby. Vyplul z něj Milan v obleku na míru. I Olda se na něj přišel podívat. „Co mu říkáš?“ tázala jsem se pyšně. Bez nadšení pokrčil rameny:

„Takovej panák.“ A přesně to mi vytanulo na mysli, když jsem seděla na schodech naší vily a zírala do prázdna. Po Milanově promoci jsme se přestěhovali do vily na předměstí, kterou mu za vysokoškolský diplom darovali rodiče.

Plánovali jsme svatbu, ale něco nebylo v pořádku, něco jakoby v mé hlavě zvonilo na poplach. Věčně nebyl doma. Když byl, zavřel se v pracovně, kam jsem mu obvykle nosila i večeři, aby neztrácel čas se mnou u stolu v jídelně. A to jsme ještě ani nebyli manželé. Co se stane potom?

Stará básnička

Hodně často jsem jezdila domů za rodiči. Skoro by se dalo říct, že jsem domů utíkala. „Proč s tebou nikdy nepřijede Milan?“ divila se máma. „Nemá čas,“ odpověděla jsem. „A na co má tedy čas, když ne na rodinu?“ vyzvídal táta. Na to se nedalo nic říct.

Schovávala jsem se ve svém pokoji a utíkala do starých románů nebo k básničkám. Ve třetím šuplíku zleva jsem našla Oldovu fotku, kdysi mi ji dal, a na druhou stranu napsal báseň, která se jmenovala Až zapomeneš moje jméno.

Pojednávala o tom, že jednou, až zapomenu, kdo na snímku je a jak psal, slzy dávno oschnou na víčku, hoď tuhle fotku na zem a šlápni na ni špičkou střevíčku.

Svatební oznámení

Rozbušilo se mi srdce. Ale já nezapomněla, Oldo. Nezapomněla! Oldových básní jsem hned poté našla plný notýsek: Chtěl jsem tě poznat, lásko, ale ty ses mi ukryla pod lhostejnou masku nočního motýla. Vyběhla jsem z domu.

Byla to telepatie, Olda, žalostně hubený jako vždy, trčel pár metrů ode mě a pátravě mě pozoroval. „Jsem teď inženýr, kdyby tě to zajímalo,“ houkl. „Básničky píšeš pořád?“ tázala jsem se. „No jo,“ kývl. „Mám jich plný šuplíky.

Všechny o tobě.“ Nakonec napsal i básničku na naše svatební oznámení. Už jsem se do města nevrátila. Postavili jsme si s Oldou baráček na kraji naší vesnice. Zamilované básničky mi píše dodnes, a to už jsme prosím babička a děda.

Zdena B. (64), Znojmo