Byli jsme přehnaně důvěřiví a uvěřili jí. Ženě, která o sobě tvrdila, že je dcerou manželova bratra. Potom přišel šok. Vykradla nás a zmizela!
My jsme s manželem žili dost samotářsky. Nějací přátelé by se našli, ale moc jsme je nenavštěvovali. Stačily dvě hodinky a my už se těšili domů na svůj klid. S dětmi to bylo podobné. Občas zavolaly a občas nás na chvíli navštívily.
Jen vnoučat, dokud byly malé, jsme si užili až až. Brali jsme je každý rok o velkých prázdninách k moři a potom na koupaliště nebo výlety. Bylo jaro a moje přípravy na léto už byly v plném proudu. Tentokrát jsem si sepsala seznam věcí nutných k pořízení.
Nečekaná návštěva
Mezi nimi byl i paddleboard, po kterém toužil manžel. Bylo to takové nafukovací prkno na vodu s pádlem. Trochu jsem pochybovala, že jízdu na něčem tak vratkém manžel ve svém věku zvládne, ale bylo mi to celkem jedno, hlavně když bude zábava!
Sama jsem si pořídila nové plavky. Zrovna jsem pročítala internet s tipy na prázdninové výlety pro seniory, když u dveří někdo zazvonil. Chtělo se mi zavolat: „Koho to k nám čerti nesou?“. Ale za dveřmi stála neznámá paní asi v mém věku a hnala se dovnitř.
Vůbec jsme ji neznali
Hlaholila a smála se na mě, jako by mě znala odjakživa. „Ty musíš být Helenka, viď?“ Svojí otázkou mi vyrazila dech. Jak to mohla vědět? Ona ale věděla o hodně víc. O mém tchánovi i manželovi, o mojí svatbě i dětech a vnoučatech. Prostě všechno!
Na můj udivený výraz, který asi nemohla přehlédnout, mi na vysvětlenou řekla: „Helenko, vzpomeň si, jsem Vašíkova sestřenice! Dcera jeho strýce Pavla!“ Matně jsem si vzpomněla, že nějakou sestřenici jsme na svatbě měli, ale od té doby jsme ji neviděli.
A vlastně ani strýce ne. Odstěhoval se totiž za svojí druhou ženou na Slovensko. Otec mého manžela Vaška brzy zemřel, tak byla veškerá pouta s příbuznými zpřetrhaná.
Nevěděla jsem, zda mám mít z její návštěvy radost, nebo obavy. Byla na můj vkus hrozně hlučná. A taky taková familiární. Jako by u nás bydlela odjakživa.
Pořád jen mluvila
Z tašky začala tahat výslužku. Lahev pálenky, kus uzeného a nakonec i domácí chleba. Vůně zřejmě přivábila i manžela, který byl do té doby zalezlý ve svém pokojíku. Zvědavě nakoukl do kuchyně a ona se na něho vrhla, jako by se viděli každý týden.
„Vašku, vůbec ses nezměnil!“ On jí potěšeně kompliment vrátil: „Ani ty ne, stále stejně hezká a milá!“ Hned ji pozval na večeři a potom samozřejmě i k přespání. Kam by se večer poděla! Sestřenice Bětuška u nás zůstala týden a za tu dobu nezavřela ústa.
Bolela mě z ní hlava! Nejhorší bylo, že manžel v její přítomnosti jakoby ožil. Stále spolu na něco vzpomínali a stále něco plánovali.
Pojedeme společně na dovolenou
Nakonec se ti dva dohodli, že Běta pojede do Chorvatska s námi! Byla rozvedená a bezdětná, času měla fůru. Tak proč prý ne! Nadšená jsem nebyla a vymýšlela jsem, jak se jí zbavit. Nic mě nenapadlo.
Navíc jsem neměla nejmenší důvod si na její přítomnost stěžovat. Ona i uvařila a nakupovala. Nechtěla od nás nic zadarmo. Pro naše děti měla dokonce balík domácích klobás. Prostě se jí, bohužel, nedalo nic vytknout! Potom asi zasáhl osud.
Dcera nás pozvala na oslavu narozenin a já už viděla, jak budeme muset vzít tu naši ukřičenou Bětu s sebou. Ale ona, k mému údivu, nechtěla.
Byla to chvíle klidu
Prý si máme čas užít s rodinou a ona bude doma, myslela u nás doma, odpočívat. V sobotu ráno jsme naložili auto dárky. Vrátit jsme se měli až pozdě večer. Těšila jsem se na klid a ticho, které si během cesty dopřejeme. Bylo nám tak dobře!
U dcery bylo všechno v naprosté pohodě. Zaregistrovala jsem, že v její domácnosti nikdo tak nekřičí jako naše Bětuška. I zpáteční cesta byla v klidu. Netušila jsem, co nás po příjezdu domů čeká.
„Tak zase doma, to bude křiku,“ řekla jsem skepticky, jen co manžel zaparkoval před domem. „Dokdy to u nás Běta plánuje?“ zeptal se, a aniž čekal na odpověď, vypravil se směrem k našemu bytu.
Všechny nás obalamutila
Po otevření dveří od bytu jsme oba zůstali s pusou dokořán. Doslova! Náš byt byl prakticky skoro prázdný. Zůstala jen linka a jedno staré křeslo, které jsme si nechali z nostalgie. Neměli jsme to srdce ho vyhodit, přestože už bylo dávno zralé.
Vázaly nás k němu vzpomínky. Sedávala jsem v něm, když se moje děti narodily a já je uspávala. Sestřenice byla pryč a s ní i vše, co bylo v bytě nového. Tedy skoro všechno. Uvědomili jsme si, že ji neznáme. Vždyť jsme ani netušili, jak se doopravdy jmenuje!
Strážci zákona se drželi, aby se nerozesmáli nad naší naivitou. Ale potom nám ukázali fotky. Na jedné z nich jsme Bětu poznali. Byla to podvodnice! Jak ale mohla o nás všechno tak dobře vědět, dodnes netušíme.
Helena Z. (68), Kladno
