Procházky lesem jsem vždycky milovala. Po jedné děsivé příhodě se mi ale radost z přírody a venčení mé fenky na čas vytratila.

Svoji fenku Amy jsem ráda chodila venčit do lesa na okraji našeho města. Nikdy jsem z toho lesa strach neměla.

Jednoho letního podvečera jsem tam ale zažila něco, při čem mi tuhla krev v žilách. Na mýtince zhruba v půli trasy stála podivná žena ve starodávných bílých šatech.

Mýtinka uprostřed lesa

Příběh, který vám budu vyprávět, že jeví jako naprosto neuvěřitelný. Přesto se stal a stále mě při vzpomínce na něj mrazí. Přihodilo se to asi před třemi lety. Onoho letního podvečera jsem šla jako obvykle vyvenčit svoji fenku Amy do lesa na okraji města.

Procházely jsme se po naší oblíbené tříkilometrové trase, v jejíž půli se nachází menší mýtinka.

Žena v bílých šatech

Nejdříve jsem si všimla hnědého odřeného kufru, podobné jsem vídala ve filmech odehrávajících se před sto a více lety. Nacházel se na okraji mýtinky a u něj stála ženská postava.

Na sobě měla bílé šaty, které mohly být v módě naposledy na začátku minulého století.

Zachvátila mě velká panika

Žena sice stála na místě, ale velmi zvláštně se pohupovala ze strany na stranu. Nejdříve mě napadlo, že se možná jedná o nějaké retro focení, ale nikoho dalšího jsem v okolí neviděla. Pomalým krokem jsem se vydala směrem k ní.

Když jsem byla asi padesát metrů od ní, začaly mi hrůzou vstávat chloupky na těle a zachvátila mě panika, aniž bych znala její přesný původ. Také moje jindy klidná fenka Amy začala tahat za vodítko a celá zježená couvala zpátky ke mně.

Já jsem se ale potřebovala dostat na druhý konec lesa a cesta jinudy nevedla. Musela jsem projít kolem té prapodivné ženy.

Pohlédla jsem jí do tváře

Přidala jsem do kroku a snažila se na ni nedívat, ale když jsem ji míjela, přece jen jsem na ni pohlédla. Dodnes se nemůžu srovnat s tím, co jsem viděla. Nebo spíš neviděla.

Ta ženská bytost neměla normální obličej – byl zdeformovaný, lemovaný dlouhými hnědými rozcuchanými vlasy. Navíc nedržel tvar a vypadal, jako když se rozpíjí několik akvarelových skvrn do sebe. Byl to otřesný pohled.

Záhadu jsem nerozluštila

Ani nevím, jak se mi podařilo proběhnout zbytkem lesa a vrátit se oklikou domů. Dlouho jsem pak neměla odvahu jít stejnou trasou, ale postupem času jsem procházky opakovala a už jsem se s ničím podobným nesetkala.

Dodnes si nedokážu žádným racionálním způsobem vysvětlit, s kým nebo čím jsem se onoho letního podvečera setkala. Ale opravdu doufám, že už žádné takové setkání nikdy nezažiji.

Jana L. (57), Klatovy