Byl zázrak, že jsme si vůbec dokázali naplánovat oddavky. Rodiny trvaly na tom, že musí být levné, aby se nevyhazovaly peníze oknem.
Tak se nám zase už přiblížil máj, lásky čas, a to já pokaždé vzpomínám na naši dávnou svatbu. Nevím, jestli se mám smát, nebo plakat. Byl skoro zázrak, že jsme se doopravdy vzali a že všechno dobře dopadlo. A že jsme spolu vydrželi takových let!
Přitom to vypadalo, že se zabijeme hned na začátku a náš příběh nebude mít pokračování. Pocházíme s manželem z téže malé vesničky, znali jsme se prakticky od narození, znaly se i naše rodiny.
Tam prostě znal každý každého, vědělo se, co kdo vaří k večeři, co pěstuje na zahrádce, zda má hluboko do kapsy a jak ve škole prospívají jeho ratolesti, kdo je šprt, kdo propadá.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu chodit zrovna s Pepou, koukala jsem po úplně jiných mladících.
V třešňovce
Pepa koktal, šilhal a byl o půl hlavy menší než já. Najednou však, jako mávnutím kouzelného proutku, z toho všeho vyrostl a přes noc se stal pohledným frajerem. A aby to ještě znásobil, pořídil si motorku zvanou fichtl. Byla jsem ztracená.
Vše se odehrávalo v magickém období Velikonoc, kdy rozkvétá zlaté kapradí a ukazuje cestu k pokladům ukrytým ve skalách. Potom dny pospíchaly k máji, rozkvétaly třešně a šeříky a nezamiloval se jen beznadějný suchar. Všichni ostatní se zamilovali.
Bylo to bezstarostné období. Zrovna jsem, byť s odřenými lokty, odmaturovala a Pepa získal výuční list. Užívali jsme si posledních dnů volna, posledních prázdnin. Záhy nám měl začít dospělý život a všelijaké s tím související starosti.
Do našich objetí padaly třešňové a jabloňové květy jako v nějaké pohádce. Vypadalo to na lásku na celý život, a zčistajasna to skončilo. Došli jsme k názoru, že se k sobě nehodíme, v jednom kuse jsme se hádali.
V létě jsem měla nastoupit na místní národní výbor jako děvče pro všechno, a usilovala jsem, aby se zanedbané prostory vymalovaly, protože se tam nemalovalo sto let.
Poprosila jsem Pepu, zda by se toho nezhostil, a dodala, že by se mi líbilo vymalovat to růžově. A už jsme byli v sobě. Pepa volal, že jsem zešílela, růžovej národní výbor! No kdo to kdy viděl? Já křičela, ať na mě nekřičí. Tak to bylo se vším.
Začala jsem za Pepovými zády chodit s Frantou, připadal mi daleko mírnější než Pepa, skoro neřval. Pepa netušil, že chodím s Frantou, domníval se, že stále chodíme spolu.
Když nás pak viděl v třešňovce, jak Franta češe a hází mi sladké třešně přímo do úst, příšerně zuřil.
Taková hanba!
Nazval mě prostitutkou, řekl to ale hůř, a dodal, že mě už nikdy v životě nechce vidět. To bylo těžko proveditelné i vzhledem k tomu, že bydlel v naší ulici o tři domy dál. Odpověděla jsem, že ho nenávidím a že Frantovi nesahá ani po kotníky.
Zhruba někdy v tomto období jsem zjistila, že jsem v jiném stavu – s Pepou. Neuměla jsem si představit, jak mu to za daných okolností sdělím.
Přerušila jsem slibně se rozvíjející známost s Frantou a plně se soustředila na plán, jak povědět Pepovi, že bude tatínkem. Taky našim jsem to musela říct. Ani tady to neproběhlo bez potíží. „A kdy bude svatba?“ zajímala se máma.
„Svatba nebude, my jsme se rozešli, protože si vůbec nerozumíme,“ odvětila jsem popravdě. Máma se rozbrečela. Vzlykala, že tu ostudu nepřežije. Neprovdaná dcera s dítětem, taková hanba! „To bych se na to podíval!“ vzkřikl taťka-cholerik. „Svatba bude, i kdybych měl ženicha třeba zastřelit!“
Táta s flintou
Vydal se horečně pátrat ve své myslivecké výbavě, která flinta by byla nejvhodnější. Máma jen vrtěla hlavou a šeptala mi: „Vidíš ho, cvoka. Taky si vůbec nerozumíme. A žijeme spolu pětadvacet let. Vezmi si z nás příklad. Bez svatby to nejde.
Co by tomu řekla Blažková odnaproti? A Strouhalová z pojízdné prodejny? Nebo Hejhal z pastoušky?“ Zaječela jsem: „Tak ať si ho vezme Hejhal z pastoušky!“ a práskla dveřmi. Vnitřním zrakem jsem viděla, jak se nade mnou stahují mračna.
Kolem proběhl táta s flintou, uháněl k domku, kde bydlela Pepova rodina. Bezmocně jsem zavřela oči a čekala, kdy se ozvou první výstřely. Bylo ale ticho.
Když táta po několika hodinách s flintou dorazil domů, chmurně pravil, že Pepova rodina je přesvědčena, že dítě není Pepovo, ale Frantovo. A Frantova rodina s ním rovnou vyrazila dveře, ač byl ozbrojen.
Z jeho pušky si dělali hloupou legraci a ptali se, zda to náhodou není dřevěná rekvizita zdejších nepříliš nadaných amatérských herců.
Kamínky na okno
Během návratu se zhrzený otec krátce zastavil v hospodě, kde situaci rozebíral s místními dvěma opilci a obecním bláznem.
Čtyřlístek dospěl k názoru, že v této prekérní situaci je svatba nevyhnutelná, ač prozatím nebylo zcela jasné, kdo by měl stanout na místě ženicha. Resumé mi přišel táta sdělit do koupelny, kde jsem prodlévala, neboť mi bylo špatně fyzicky i duševně.
Události se po tátově odvážném zásahu daly do pohybu. Kolem půlnoci mi někdo házel kamínky na okno. Byl to Pepa. Divně se kymácel, zdálo se, že také on se zastavil v místní laciné restauraci. A dal si rozhodně víc, než jen „jedno od cesty“, jak rád říkával.
„Hele, a fakt je to dítě moje?“ vysíleně škytal. „Ještě jednou se takhle zeptáš, a hodím ti na kebuli květináč!“ zaječela jsem rozčileně. Jak říkám, vůbec jsme si nerozuměli. A měli jsme se brát a ještě k tomu vychovávat dítě.
Téměř zázrak
Jakýmsi zázrakem se obě naše rodiny domluvily na všem kolem svatby, ač to bylo téměř nad lidské síly. Otcové byli vzteklouni a obě matky byly přesvědčené, že jejich zlatíčko má na oddavky ještě spoustu času a že si pravděpodobně zničí život.
Všichni dohromady se shodli jen na jediném: že nehodlají vyhazovat peníze oknem a že je nutné, aby byl svatební obřad co nejlevnější. Vybrečela jsem rybník jen kvůli tomu, aby objednali ve městě v cukrárně alespoň žloutkové věnečky a větrníky.
Víc jsem nezmohla. Dohodlo se, že levná hostina proběhne u nás v obýváku a že ji zajistí moje máma, tchyně Růžena a teta Monča. Ani jedna z nich nebyla bůhvíjaká kuchařka.
Mámu vařit nebavilo, tchyně to nenáviděla a teta Monča vařila ráda, ale mizerně, což se jí nikdo neodvážil říci do očí. Do všeobecného zmatku jsem čas od času dostávala plačtivé záchvaty, během nichž jsem vykřikovala: „Já si toho pitomce nevezmu!“
Ani nevím
„Žádnou svatbu nepořádejte, radši zůstanu sama s dítětem, než abych živořila s tím nesnesitelným troubou!“ Máma na mě pak dělala psst a tchyně těžce vzdychala a zlostně po mně loupala očima.
Jako holčička jsem si mockrát představovala svou svatbu a pokaždé jsem ve svých snech bývala nádherná nevěsta v krajkách.
Obřad se odehrával na zámku na břehu jezera a hostina v zámeckých komnatách, nikoli v malém pokojíku vedle kuchyně, kde matky a teta Monča míchaly ne dvakrát povedený guláš. Teta Monča se pokusila upéci dvoupatrový dort, který se však sesypal jako hrad z písku.
Když jsme se pěšky odebrali na národní výbor, byla jsem nešťastná a přiopilá větším množstvím vaječného koňaku. A když se mě předseda zeptal, zda si beru Pepu dobrovolně, rozhostilo se ticho. Pípla jsem, že ani nevím. Pepa vyjekl a hosté se rozšuměli.
Tak jsem raději řekla, že ano. Cestou na hostinu jsme se kvůli tomu hádali jako psi. Ale věřte tomu, nebo ne, i přes tak tragickou svatbu to nakonec dobře dopadlo.
Žijeme spolu dodnes, a spokojeně. Vychovali jsme tři děti a dnes se radujeme z vnoučat. I když jsem tomu před lety nevěřila, Pepa zkrátka byl, je a bude, muž mého života.
Jana (63), jižní Čechy
